Je sekularismus v defenzivě?

Víte, co mají společného Ježíš z Nazaretu a člověk, kterému média pro jeho vlastní ochranu neřeknou jinak než 42letý muž z Dánska? Oba byli obviněni z rouhačství! Zatímco ten první skončil přibitý na kříži, tomu druhému hrozí „pouze“ čtyřměsíční pobyt ve vězení. Dánské státní zastupitelství ho obvinilo z blasfemie neboli rouhání, neboť se natočil, jak pálí Korán, a video následně zveřejnil na internetu. Jedná se o podněcování k nenávisti nebo výraz svobody projevu?

Dánsko je bohatá a prosperující země, vystavěná občansky na principech svobody a ekonomicky na tržním hospodářství. Země si dopřává jedny z nejvyšších průměrných mezd na světě a zároveň i výhody plynoucí z výjimečně štědrého sociálního systému. Tam by bylo tak krásně, chce se říct. Ovšem i tento na první pohled vzorový severský stát má své problémy.

Nejednota Západu

Asi by se na výtisk dánského deníku Jyllands-Posten z 30. září 2005  zapomnělo, kdyby se nestal záminkou pro násilnosti ve jménu ochrany islámu. List toho dne publikoval několik karikatur proroka Mohameda, což drtivá většina muslimů považuje za hrubou urážku. Ponechme chvíli stranou, zdali se jedná o oprávněný pocit. Faktem je, že v důsledku zveřejnění karikatur po celém světě vypukly masivní protesty, při nichž demonstrující ničili cizí majetek, pálili ambasády i dánské vlajky a o život přišlo na 200 lidí.

Incident okamžitě rozvířil diskuze o kompatibilitě islámu s evropským sekulárním prostředím. Vyšlo ovšem najevo, že instituce zastupující náš západní systém jsou vlastně dosti nesoudržné, a co je horší, i ustrašené. Ačkoliv některá evropská média v zájmu solidarity karikatury přetiskla, velká část jich od toho, s ohledem na politickou korektnost, raději upustila. Důvodem ovšem nebyly obavy o dotčenost potenciálních čtenářů, ale strach – a bohužel oprávněný. Sami autoři karikatur obdrželi bezpočet výhrůžek smrtí!

Žaloba ze strachu?

Z toho vyplývá, že zpráva o muži, co spálil Korán, může v dánském prostředí fungovat skutečně třaskavě. Možná i proto si žalobce tak pospíšil, když muže obvinil z blasfemie. Je sice možné, že se tím pouze snaží zmírnit možné protesty a obžalovaného u soudu později zprostí všech obvinění. Je ale správné, aby si nevinný člověk prošel trestním řízením jenom proto, aby stát jedné konkrétní menšině ukázal, že její názory, pocity a hodnoty bere na vědomí? Neukazuje tím spíše to, že se jí bojí?

Obviněný muž se netajil tím, že Korán spálil na protest proti islámu. Možná, že než mu na zápěstích klapla želízka, tak ani sám netušil, že mu hrozí trest odnětí svobody nebo pokuta. Kdo by si to byl pomyslel, že v 21. století bude v Evropě zákon trestající rouhání. Neznalost právních norem ho samozřejmě neomlouvá. Omlouvat ho ovšem může řada jiných a mnohem důležitějších občanskoprávních aspektů, které se dají shrnout do odpovědi na otázku: Má být pálení Koránu trestné?

Na pravdě záleží!

Abychom mohli odpovědět, asi by bylo dobré v první řadě uvést, co Korán vlastně představuje. Jedná se o ústřední knihu náboženství, které vyznává čtvrtina světové populace. Tito lidé ji – stejně jako křesťané Bibli – nepovažují jen za knihu, nýbrž za dokonalý obraz slova Božího. Korán stoupence vyzývá k následování Mohamedova učení a trestání těch, kteří to odmítají. Nelze pochybovat, že někteří lidé této věrouce bezmezně věří a jsou ochotni z ní vytvořit středobod své existence – koneckonců, tak jsou i náboženství koncipovaná. Nic z toho ale agresi ve jménu islámu nelegitimizuje. Ať se na to podíváte jakkoliv, v zásadě existují pouze dvě možnosti. Buďto je islám pravdivý, a pak je vynucování islámských tradic, i za cenu násilí, zcela racionální. A nebo pravdivý není, a pak se jedná o nebezpečnou ideologii, jejímuž prosazování by se měla sekulární společnost postavit.

Často můžeme slyšet náboženské obránce, kteří tvrdí, že máme být tolerantní, neboť nemůžeme vědět, zdali nemají pravdu. Zaprvé, celá řada náboženských dogmat již byla vyvrácena. Zadruhé, problém pro sekularisty nastává až v momentě, kdy se jim vyznavači víry snaží vnutit, že se musí řídit jejich pravidly. A zatřetí, máme tedy trestat lidi za pálení věroučných knih jenom proto, že nejsme schopni dostatečně vyvrátit metafyziku pekla pro bezvěrce? Rozdíl je zkrátka v tom, že západní právní normy nevycházejí z náboženství, nýbrž ze staletí trvajícího a progresivně se měnícího procesu humanismu a racionalismu.

Nechápejte mě špatně, ničení knih osobně považuji za vysoce opovrženíhodný čin, ale rozhodně by nemělo být trestné. A to ani pokud mluvíme o knihách, které část populace považuje za „svaté“. Samotné slovo „svatý“ mimochodem nepředstavuje nic jiného než titul, kterým náboženské instituce ověnčují věci, kterých si váží. Ať už ale někdo pálí Korán nebo Honzíkovu cestu, není u mě ani kacíř ani heretik, ale pouze hlupák.

Filip Krumphanzl