Jen ve 24 procentech ze 180 zemí se novináři nemusí o sebe bát. Situace je každým rokem horší

Novináři jsou v čím dál větším nebezpečí. Nic nového pod sluncem dalo by se říci. Je to ale smutný stav naší společnosti, když jen ve čtvrtině zemí světa se novináři můžou cítit bezpečně a naplno se věnovat své práci bez nutností cenzury a omezování se. Tato čísla  před několika dny uvedla organizace Reportéři bez hranic ve své každoroční zprávě. Česká republika se letos v žebříčku umístila na 40. místě a spadla tak o šest pozici oproti loňsku. Čtyřicáté místo není tak špatné v kontrastu třeba k 149. Rusku, ale chce se říct, že bychom mohli být o dost výše, vždyť předpoklady by k tomu byly. Jenže to by například nesměl český prezident dostávat jako dárek kalašnikov s nápisem „na novináře.“

„Počet zemí, které by se daly řadit jako bezpečné, se zmenšuje, zatímco autoritářské režimy dále utahují provazy kolem médií,“ píše se ve zprávě.  Nejlepšími (nejhoršími) ukázkami tohoto tvrzení jsou Eritrea, Severní Korea a Turkmenistán, kteří jsou na posledních třech místech. Ale třeba ani takové Turecko se svobodou tisku nevyznačuje.  S největším počtem zadržených novinářů na světě se letos umístilo na 157. místě. Erdoganův režim zkrátka nepřipouští žádnou kritiku ze strany médií.

Evropa si jako region drží stále nejlepší čísla v žebříčku, což ovšem neznamená, že všechny státy jsou na podobné úrovni. Výkyv mezi Skandinávií a Polskem nebo Maďarskem je dost znatelný. Všechno jsou to však demokratické režimy a proto je zarážející, že novináři mají u našich sousedů takový problém se svobodou slova. Když je řeč o sousedech, nelze nezmínit vraždu mladého slovenského investigativního novináře Kuciaka a jeho snoubenky. A to je jen přes hranice. Měli by se čeští novináři tedy také bát? Těch, kteří se investigativě věnují dlouhodobě, je poskrovnu, ale stále tu jsou a dotýkají se velmi citlivých témat. To by ovšem nemělo znamenat, že je hned vláda pošle za mříže nebo že si na ně někdo najme vrahy.

Zde se dostáváme k hlídacímu psu demokracie. Jak má takový pes hlídat, když ho oligarchové a jiné vládnoucí vrstvy přivážou na řetěz nebo nejlépe nechají někam uklidit. Zdravá kritika je už nejspíš v dnešní době přežitek. Kdo chce vládnout železnou rukou, zajišťuje, že jsou vidět jen pozitivní věci. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Současný český premiér chtěl, aby se o něm psalo dobře, tak si koupil velké vydavatelství. Je otázkou, jestli mu to bylo něco platné, protože napříč spektrem se nachází ještě dost periodik, která nevlastní. Ale už to je krok k omezování svobody slova a jistému podkopávání nezávislého tisku.

Graf popisující svobodu tisku podle situace v daných zemích v roce 2019.

Letošní ročník žebříčku se jmenuje „cyklus strachu.“ To mluví samo za sebe. Podle organizace je 11 % států v černé barvě, což znamená, že situace v dané zemi je „velmi vážná.“ V dalších 29 % je pak „obtížná.“ Postupně začínají selhávat i takové demokracie jako jsou Spojené státy. Ty se sice stále nachází v dobré oblasti měřítka, ale během let se posunuli například až za Českou republikou. Reportéři bez hranic zmiňují, že to není jen kvůli Trumpovi a jeho nenávistné rétorice vůči jakýmkoliv opozičním médiím. Minulé léto došlo v americkém státě Marylandu k útoku na redakci Capital Gazette a zavraždění pěti jejích zaměstnanců, z toho čtyř novinářů. Útočník se před tím nenávistně o deníku vyjadřoval na sociálních sítích a poté se odhodlal k činu. To vše kvůli tomu, že deník napsal několik článků o případu obtěžování, ve kterém měl útočník být zapletený, píše New York Times. Soud mu jeho žalobu pro urážku na cti zamítl, tak se rozhodl jednat sám.

Pro novináře je tak čím dál těžší odhadnout, co bude nebo nebude mít trvalé následky. Pro ty z Capital Gazette to byl jeden případ z mnoha, o kterých psali, a určitě nemohli tušit, že zrovna tento konkrétní obviněný se jim bude mstít. Neustálé ohlížení se přes rameno nebo autocenzura však není řešení. Je opravdu tak moc chtít ve 21. století nezávislý tisk, který pokrývá všechny případy a události ať už jsou ekonomické, politické nebo i regionální?

„Zastavení tohoto cyklu strachu a zastrašování je záležitost nejvyšší naléhavosti,“ píše generální tajemník Reportérů bez hranic Christophe Deloire. Minimálně v demokratických státech jsou k ukončení toho cyklu strachu dostatečné podmínky a jak novináři, tak společnost by měla dělat, co nejvíc pro dosažení tohoto cíle.

V autokratických režimech je už cesta trnitější, ale i organizace zmiňuje státy jako Etiopie a Gambie, kde změna vlády zlepšila situaci pro tisk. Není to mnoho a je pravda, že tyto pozitivní střípky zas vyváží ztužení režimu na jiné straně planety, ale boj za nezávislý tisk by se neměl nikdy vzdát. Jakmile od něj upustíme, můžeme se rovnou vrátit zpět do období absolutistických monarchií nebo ještě dál do středověku.

Stanislava Benešová

Foto: Pixabay

Graf: RSF.org