Co jsi na tom ledě zase předváděla? Proč jsi ten míček netrefil? Proč jsi neběžel rychleji? Proč ses víc neusmívala? A tak bychom mohli pokračovat. Ambiciózní rodiče jsou noční můrou snad každého trenéra. Ambiciózní rodiče jsou ale často noční můrou i svých vlastních dětí, jejichž potenciál a talent svou urputností často úplně ubijí.
Až na výjimky chtějí všichni rodiče pro své děti to nejlepší. V případě sportu většinou nejdřív chtějí, aby je to bavilo. Alespoň na chvíli je tak všechno tak, jak má být. Pak se ale roztáčí nezastavitelný kolotoč. Přijdou první úspěchy a nenasytní rodiče začnou chtít víc. Někdy dokonce předtím, než se jejich dítě na stupínek vítězů vůbec dostane. Daný sport, ať už se jedná o jakoukoliv disciplínu, ale většinou nedělali. Bohužel často nedělali na soutěžní úrovni vůbec žádný sport. To je snad nejhorší možná varianta. Jako člověk zabývající se celý život krasobruslením se budu zabývat především tímto konkrétním sportem, ačkoliv většina řečeného, platí snad pro většinu sportů.
Ve sportech, kde děti začínají ve velmi útlém věku, je soutěžní porovnávání skoro až špatně. To, že dítě v kategorii desetiletých dětí celou sezónu vítězí, totiž absolutně nic neznamená. Většina dětí si o sobě začne myslet, že jsou neporazitelní, a až se umístí na druhém místě, bude to pro celou rodinu velká tragédie. Hůře jsou na tom ale ti ostatní. Dítě, které v tak brzkém věku jezdí neustále po posledních místech, začne být svými prohrami dříve nebo později otrávené. A o to více rodiče. Proč je poslední, když trénuje stejně často, jako ta či ona ze stejného klubu? Proč je poslední, když doma navíc ještě sama cvičí? Trenéři se tak často dostávají do nepříjemných situací. Oni vědí, že dané dítě má potenciál, který je ale nutné rozvíjet postupně. Oni vědí, že vše vychází ze správně zvládnuté techniky, což mlaďoučkým vítězkám v době dospívání většinou úplně zavře dveře. Zvládnutí techniky je alfou a omegou většiny sportů. To chce ale čas. A ten ambiciózní rodiče nenabízí. Zlatou medaili na krku jejich ratolestí chtějí hned. A vždycky.
Ambiciózní rodiče často mají také tendenci vinit trenéry z lenosti jejich dětí. Ty jsou totiž, bohužel v mnoha případech demotivované, daný sport je nebaví a dělají ho jen z donucení rodičů. Protože ti potenciál vidí, samozřejmě lépe než trenéři. A někdy si také kompenzují vlastní sportovní neúspěchy z dětství. Nejednou se stalo, že z neúspěchu na mistrovství republiky rodiče obvinili trenéra a bez jakékoliv debaty odešli k jinému trenérovi. Protože jejich dítě je skvělé, nejlepší a nejpilnější, a proto není možné, aby zrovna ono na mistrovství republiky nevyhrálo. Ba co hůře, nebylo ani na druhém, nebo třetím místě.
Pokud trenéra nezmění, tak mu do jeho práce soustavně zasahují. Místo, aby dítě po provedení daného prvku jelo k trenérovi, jeho oči směřují za mantinel, kde sedí maminka nebo tatínek. Ti často kývnutím hlavy nebo jinou gestikulací dávají najevo svůj nesouhlas či souhlas s provedením prvku. K jejich úlevě a radosti krasobruslaři při tréninku, stejně jako jiní sportovci, musí pít, a tak se čas od času naskytnou u mantinelu, kde maminka či tatínek využijí každé vteřiny. Někteří rodiče děti dokonce stíhají opravovat, když kolem mantinelu jen projedou.
Každé dítě navíc reaguje na tréninku jinak, když rodič je nebo není přítomný. To je zcela přirozené. Pokud ovšem za mantinelem nestojí jeden z ambiciózních rodičů, v horším případě oba. Dítě totiž ve chvíli, kdy rodiče uvidí, ví, že po sebemenší chybě bude následovat cesta domů z tréninku, která bude plná vysvětlování a hubování. To ale pořád ještě není to nejhorší, čeho se takoví ambiciózní rodiče mohou dopustit. Nabourávání tréninkového procesu se totiž rodiče často dopouštějí až takovým způsobem, že radí, jak by jejich dítě mělo daný prvek dělat lépe. Lépe ve smyslu úplně jinak, než říká trenér. A ten si potom pomalu trhá vlasy, když dítě na závodech místo plánovaného jednoduchého axela předvede dvojitého, protože maminka řekla, že za to je víc bodů. Ve chvíli, kdy ale dítě u pokusu o tento skok spadne, více bodů nezíská, naopak ztratí, je vinen opět trenér. Úplně nejlepší potom je, když si rodič sám vezme brusle a na hodinách pro veřejnost své dítě nutí trénovat pod jeho odborným dohledem.
Řešením, které využívají například hokejisté, ale nejen oni, jsou určité kodexy. Ty určují základní pravidla, která by rodiče svěřenců měli dodržovat. Nepostávat podél mantinelů, nesnažit se to dítě naučit sám, nekřičet na děti, když udělají chybu. Hlavně ale obsahují jednu zásadní větu, kterou většina ambiciózních rodičů nikdy nepřipustí. „Rodič není trenér.“ I přes kodexy ale jednoduše nelze zabránit tlaku rodičů, kteří do dítěte šijí den co den. A ani kodexy bohužel nezabrání tomu, aby talentované děti, v jakémkoliv sportu, ve čtrnácti letech končili se zdravotními problémy (často vyplývajícími z enormní zátěže) a nenávistí ke sportu, který na začátku milovali. Mistrovství světa ani olympijské zlato se nekoná a rodiče si můžou pogratulovat.
Kateřina Horová
názorně 