Zavraždit člověka je čin hodný odsouzení. A to za všech okolností. Zdá se to natolik samozřejmé, že ani není třeba něco takového vyslovovat. Jenže opravdu tomu tak je? České právo totiž jednu okolnost, kdy vražda přestává být odsouzeníhodná, zná. Ta okolnost zní: „Vždyť se to stalo tak dávno.“
V rámci české legislativy funguje takzvaná promlčecí lhůta, která zjednodušeně řečeno stanovuje, za jak dlouho přestane být trestný čin trestný – čili postihnutelný. Zůstaneme-li u nejkrajnějšího případu, tedy u vraždy člověka, činí promlčecí lhůta patnáct, maximálně dvacet let. V praxi to tedy funguje tak, že pokud je vrah dopaden po 25 letech, žádný trest mu už nehrozí. Zkrátka, jako by se nestalo.
Legitimita promlčecí lhůty bývá ospravedlňována několika důvody. Za prvé, je to čistě pragmatické hledisko, které říká, že čím delší doba od spáchání zločinu uplyne, tím je těžší prokázat něčí vinu či nevinu a zjistit motiv jednání. Pravdou je, že po mnoha letech svědci zapomínají a důkazy, které by pomohly případ objasnit, se často ztrácí. Neexistuje však logický důvod, proč by tato skutečnost měla bránit potrestání vraha v případě, že se důkazy podaří i po letech shromáždit. Nutno navíc podotknout, že s vývojem forenzní techniky, která umí zjišťovat důkazy lépe než kdy dřív, se stává usvědčení vraha i po dlouhé době stále reálnější.
Dalšími argumenty pro promlčení jsou předpoklady, že po letech klesá společenská motivace a potřeba vraha potrestat, na spáchaný zločin se zapomíná a dokonce, že jestliže vrah svůj čin nezopakoval celých patnáct let, zřejmě se napravil. Ve všech třech případech se však jedná o pouhé domněnky, které snad v určitých situacích mohou odpovídat pravdě, není však možné je paušalizovat a vydávat za obecně platný fakt.
Tvrzení, že na trestný čin „se zapomíná,“ navíc může z perspektivy pozůstalých znít přinejmenším cynicky. Jakkoli se budeme ohánět moudry o tom, že čas má léčivé účinky, takto hluboké rány zůstávají přítomné i po mnoha letech. A existence promlčecí doby utrpení pozůstalých, ale i hodnotu samotné oběti, znevažuje a závažnost a nepřípustnost vraždy nebezpečně relativizuje.
Promlčecí lhůty jsou přitom typické zejména pro evropské kontinentální právo, v zemích s anglosaským pojetím spravedlnosti (USA, Kanada, Anglie nebo Austrálie) tyto lhůty neexistují buď vůbec, nebo alespoň ne v případě závažných zločinů. Ačkoli se tento právní systém od našeho velmi liší svým kontextem i historickým vývojem a většina jeho principů je těžko přenositelná do Evropy, v tomto případě bychom se inspirovat mohli. Ostatně jedna z evropských zemích už to udělala – ve Švédsku zrušili lhůtu pro promlčení vraždy (která činila 25 let) v roce 2010, tedy 24 let po zavraždění ministerského předsedy. Možná tedy musí být obětí veřejně známá osobnost, aby se na zločin „nezapomnělo.“ U nás jsou zatím v rámci mezinárodního práva nepromlčitelné pouze zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, genocida nebo mučení.
U ostatních trestných činů se délka promlčení odvíjí od jejich závažnosti – tak například u rvačky je to nanejvýš pět let, podvod může být promlčený už za tři roky, v krajním případě (třeba při prokazatelné spolupráci s teroristickými organizacemi) za deset. Po znásilnění musí pachatel na svou bezúhonnost čekat pět až patnáct let, podle následků, které oběti způsobil. Těžko říct, jakými měřítky se tyto následky posuzují, vzhledem k tomu, že oběti znásilnění si kromě fyzických zranění zpravidla odnášejí zejména „zranění“ psychická, a ta se hojí mnohem déle. I kdyby však bylo možné objektivně porovnat něco tak individuálního a niterného, jako je vnitřní trauma oběti, otázka zní, jestli je to ten správný parametr pro posouzení míry provinění. Jinak řečeno, jestli by duševně silná oběť měla být pro násilníka polehčující okolností. Trest totiž neukládáme za způsobenou újmu, ale za principiální porušení pravidel.
Pokud však přesto měříme dobu potřebnou k promlčení podle závažnosti následků, znovu se dostáváme k tomu, že minimálně u vraždy by existovat neměla. Tady jsou totiž následky vždy trvalé a nezvratné. Pachatel je pachatelem po dvaceti i padesáti letech. Ať už se „polepšil“ nebo ne, život oběti to nevrátí. A pro pozůstalé může být velmi traumatizující vědomí, že vrah jejich blízkého je nepotrestaný na svobodě. Stejně tak z hlediska prevence zločinu je poněkud nešťastné vytvářet prostředí, v němž spravedlnost není nic jiného než boj s časem.
Spravedlnost by měla být spravedlivá. Což v kontextu naší kultury znamená, že po spáchání zločinu přijde trest. Kromě pragmatických významů ochrany společnosti a prevence má navíc trest i svůj rituální a symbolický význam. Nejen obětem a pozůstalým, ale i samotným pachatelům může poskytnout očištění a příležitost k oné nápravě.
Pavlína Podzimková
foto: unsplash.com
názorně 