Už nějakou dobu ke mně pravidelně dochází Jimmy – malý kluk pocházející z vietnamské rodiny, s jehož rodiči jsem se seznámil ve večerce, kterou provozují pod mým barákem. Každý den mu pomáhám s úkoly, často si povídáme o jeho kultuře a občas mě naučí nějaké vietnamské slovíčko. Když mám ale v ruce jeho učebnice, nechápu, o co jde.
Jimmymu bylo v únoru jedenáct let, narodil se v České republice, a jeho rodiče ještě dostatečně neumí česky, aby mu pomáhali se slovními úlohami nebo skloňováním. Jde mu matematika a přírodověda, v češtině a dějepisu naopak pokulhává. Často také zapomíná, že nějaký úkol měl nebo si nepamatuje látku, kterou jsme probírali celé doučování den předtím. A já se mu ani nedivím. Takové množství informací, které se mu ve škole snaží vštípit do hlavy, je pro tak malého kluka naprosto nestravitelné.
Už si nepamatuji, jestli jsem se takové nepřeberné množství informací učil také už v páté třídě. Naštěstí dokážu říct, že veškerou látku, kterou s Jimmym probírám, ovládám s přehledem, ať už se jedná o matematiku, fyziku, přírodovědu nebo dějepis. Přijde mi však, že spoustu takových informací jsem se učil až na druhém stupni nebo na střední škole. Určitě do mě nikdo nehustil dějiny holokaustu v páté třídě. A co víc, často mi přijde, že dost podstatnou část těchto informací jsem se naučil sám v životě.
Určitě tak nechci propagovat „Vysokou školu života“, ale když se zamyslím, kolik, pro mě v současné době užitečných informací, jsem se naučil skutečně ve škole, a kolik naopak v životě, musím říct, že většina pochází z toho druhého soudku. S názorným příkladem, jakým je pro mě Jimmy, se domnívám, že současnou tendencí vzdělávání je nahustit do dětí co nejvíce informací. Udělat z nich krocana, do kterého chcete nacpat víc nádivky než masa. Když se ale celá rodina nad krocanem sejde, nádivka je hned pryč. Stejně tak i informace, které se snažím s Jimmym memorovat, aby je na zkoušení mohl jen bezhlavě zopakovat, aniž by jim často rozuměl. A to v tomto případě není dáno jen jazykovou bariérou, kdy bilinguální kluk neumí stoprocentně ani česky, ani vietnamsky, ale především kvantitou odborných informací.
Během pár posledních doučování jsme probírali druhou světovou válku. V otázkách v učebnici pod výkladem bylo: „Na mapě ukaž, jaké státy spolu válčili. Kdo byli spojenci? Ukaž, kde se na mapě nachází Japonsko?“. Když jsme se po třiceti minutách konečně shodli, že už si pamatujeme všechny zúčastněné státy a kdo proti komu bojoval, došli jsme k tomu, že Jimmy neví, kde ty státy leží. Celá druhá světová válka pro něj tak byla jen shluk informací obalený tím, že se to asi dělo všude ve světě. Podívali jsme se spolu na mapu. „Tak mi ukaž, kde je na mapě Evropa,“ řekl jsem. A Jimmy s klidnou hlavou ukázal na Afriku. „Máš sebou učebnici zeměpisu?“ – „Jo, tady.” Aha, v zeměpisu probíhají pohyb litosférických desek. Další téma se zabývalo poloostrovy a pohořími v Evropě, včetně nejvyšších hor a jejich nadmořských výšek.
Další hodinu jsme tak strávili tím, že jsme si povídali o světě. Ukazoval jsem Jimmymu na glóbusu všechny kontinenty, na internetu vyhledával obrázky severního pólu, tropických deštných pralesů a savan, přiřazovali jsme zvířata k oblastem, ve kterých žijí a já si tak uvědomil, že Jimmy není vůbec hloupý kluk. Byl zvídavý, ptal se, bavil se a všechno ho zajímalo. Jen se mu takových základů nedostalo ještě předtím, než začal složitě rozebírat jednotlivé segmenty.
Často kvůli/díky němu přemýšlím, co mi škola dala a co naopak vzala? To je jednoduché a rychlé. Rozhodně mi dala základ ke kritickému přemýšlení – především na střední škole. Kriticky jsem rozebíral, jaké informace jsou pro mě důležité, a které si s klidnou hlavou můžu napsat na tahák a při testu je jenom opsat a následně ihned zapomenout. Vzala mi volný čas, který jsem mohl trávit s kamarády, dokud jsem byl ještě bezstarostný a nesvéprávný.
Ale rozhodně jsem díky ní nezískal to, co potřebuji v současnosti. Nikdo mě nenaučil, jak číst z výplatní pásky, jaké mám nároky na dovolenou a jaká jsou moje zaměstnanecká práva. Podávat první daňové přiznání pro mě byl veliký oříšek, stejně tak doteď neumím vyplnit složenku (to už naštěstí ale asi nikdy nebudu muset dělat). Škola mě nenaučila ani finanční gramotnosti a sociálním interakcím, natož emoční inteligenci. Nevím, co mě čeká, když mě policajti chytnou, jak přecházím na červenou a stejně tak si ze základů resuscitace, kterou jsme probírali v sedmé třídě nepamatuji vůbec nic. Tak přemýšlím, že to sice nebyla úplná ztráta času. Přeci jenom jsem se naučil, jak svět funguje. Ale bohužel jsem se nenaučil, jak to na něm skutečně chodí.
Škola se snaží do žáků nacpat až nesmyslné množství informací, které stejně většina z nich nemá šanci vstřebat. Povzbuzuje děti v tom, aby si bezmyšlenkovitě memorovaly látku, kterou stejně hned po zkoušení zapomenou. Namísto toho by škola měla vzbuzovat skutečný zájem o poznání. Myslím, že jsem udělal dobře, když jsem se s Jimmym vykašlal na druhou světovou válku a místo toho si povídali o tom, kdo kde jak žije a kde co roste. Na druhou světovou má ještě času dost.
Tomáš Hubka
názorně 