My si tykáme?

Představte si situaci: Vaše auto potřebuje do servisu. Dojeli jste až tam, rozumějme tomu tedy tak, že vám je logicky nad 18 let. A přesto vás pan technik na první dobrou osloví: „Čau, slečinko.“ Upřímně je mi úplně jedno, na kolik let vypadám. Jsem váš klient a jsme oba dospělí. A tak se pana technika bezskrupulózně zeptám: „My si tykáme?“

Čeština, na rozdíl například od angličtiny, disponuje dvěma typy jednání při promluvě v druhé osobě. Tykáme a vykáme. Na stejné lodi je s ní i němčina, italština nebo němčina. Jde o situaci, kdy mluvčí daného jazyka významově rozlišuje, s kým jedná. Způsob, který si vybíráme, do určité míry hierarchizuje, taky odosobňuje, staví nás do formální roviny –  v případě vykání – či nás staví do jedné roviny, té osobnější – u aktu tykaní. Jenže právě volba způsobu oslovení se někdy vyskytuje na tenkém ledě. Problém je už v definici a pravidlech, která se tykání a vykání týkají. Oficiální definice není, ani pravidla. Jsou maximálně nepsaná (a když už, tak ne oficiální a jediná), fungují na určitém společenském úzu, více či méně pevně, přesto nejsou nijak zákonně ukotvená. Přesto nějak automaticky očekáváme, že jsou platná a že je známe všichni. Vztah tykaní – vykání se v průběhu našeho života proměňuje a do určité míry v určitých fázích tento vztah zažívá nepoměr a může být fluidní.

 

Dítě – dospělý, snacha – tchyně, svěřenec – trenér

Vztah dítěte a dospělého je poměrně široký pojem, který má více přístupů – právě na něm je očividná ona fluidita a velká proměnlivost. V případě vztahu příbuzenského rodič – dítě dochází k oboustrannému tykání, to ale mluvíme o dnešní době. I tento vztah byl v historii celkem nedávné hierarchizován po celou dobu příbuzenského vztahu, uznávajíc přikázání: „Cti otce svého a matku svou.“ Dítě vykalo, rodič tykal. V době dnešního kontaktního rodičovství na tuto možnost snad ani nelze pomyslet.

Dítě a dospělý a jejich vztah ale může mít, jak bylo již řečeno, vícero podob. Liší se vztah učitele a dítěte v mateřské školce (ze zkušenosti se ve většině případů dnes už jedná o oboustranné tykání), zatímco na základní škole již dítě vyká v rámci vyjádření hierarchizace učitele – žáka. Pomyslná „nerovnost“ oslovování se pak vyrovnává občas už na středních školách, každopádně na vysoké škole je to už samozřejmostí, že na řadu přichází vzájemné vykání a kolegiálnost.

Specifickým vztahem dítěte a dospělého je pak možno považovat vztah ve sportovní sféře svěřence a trenéra. Z mé zkušenosti jsem se setkala s případy, se jednalo o formální vztah – trenér tyká, já jakožto svěřenec vykám, v druhém případě se jednalo o víc přátelský vztah a tykání bylo oboustranné. V této situaci nelze jednoznačně říct, který případ by mohl být ten správný. První situace si udržovala jistý druh autority, kterou druhá situace mohla na první pohled „tykacím“ druhem komunikace postrádat.

A co vztahy partnerské? Taky není zrovna dávná ta doba, kdy si partneři v milostném vztahu vykali. Zmiňuje to například Vlastimila Šrůtková, o níž byl zfilmovaný dokument Narozena 1918. Aspekt tohoto typu můžeme sledovat i v dílech české spisovatelky Marie Pujmanové, která zachycovala ve svých dílech měšťanskou společnost první republiky, kde byla patrná tendence spíše vykat – jak rodičům, tak svým partnerům. Dnes byste ale vykající pár stěží potkali.

Vztah, u kterého bychom volbu vykání mohli považovat za již „tradiční“ vzhledem k ustálenosti volby oslovení je vztah tchyně – snacha či tchán – zeť. V takovém případě je ze strany tchyně/tchána tradičně voleno tykání, zatímco druhá strana vyká. Ale i takový vztah zaznamenává ve 21. století četné výjimky a tykání je tak v tomto typu vztahu čím dál běžnějším aktem.

 

Dospělý a… dospělý

Tak nějak předpokládáme, že pokud jsme dva dospělí jedinci a neznáme se nebo se neznáme dostatečně, pracujeme spolu nebo jsme ve vztahu klient k zprostředkovateli, v první řade si vykáme. Ať už jako nákupčí jednám s prodavačkou nebo navštěvuji svůj kolektiv v profesní sféřé mého života. Ale i z formálních vztahů (právě na pracovišti) bývá více než zvykem, že kolegové přechází do neformálního způsobu jednání, a tedy dochází k aktu tykání, po návrhu staršího z dvojice. Někdy ledy tají rychle, někdy je proces zdlouhavější.

Pojmenování definitivní hranice mezi tykáním a vykáním je v konkrétních situacích mnohdy velmi těžké vymezit, u každého případu najdete výjimky a můžete argumentovat. Je to fenomén, na který by pravděpodobně vydala rozsáhlá publikace. Jedno je ale jisté – tykání a vykání se může vzhledem k množství nejasností a osobních preferencí často ocitat v na tenké hraně. Někdy je volba zkrátka složitá, ale v tom případě je záhodno volit formálnější možnost a raději vykat, než dostat do nepříjemné situace sebe nebo druhé. Jedním z takových případů je zneužitelnost jazykových prostředků k hierarchizaci. Případ, který v úvodu zmiňuji, je tou nekomfortní chvilkou – mám se ozvat a říct, co se mi nelíbí, nebo naopak? Jak je známo, nejhorší je srážka s blbcem. Povyšování a dívání se na druhé zvrchu, ačkoliv to postrádá relevanci, lze vnímat jako doménu omezenosti druhého člověka. V rámci vlastní sebeúcty se tedy ozvěme, ale nechť slušnost nás dál provází a nepouštíme se do zbytečných konfliktů.

Pavla Karešová

Foto: Pixabay