Kdo půjde koledovat a kdo zůstane doma

Omezení, která Česko postihla kvůli šíření nemoci Covid-19, zasáhla i do dlouholetých tradic. Slavit se letos může maximálně doma v obýváku, na obcházení domů s pomlázkou můžou koledníci zapomenout. Na sociálních sítích se z tohoto faktu odpůrci velikonoční šupačky radují a navzájem si přejí, aby pomlázky z Velikonoc zmizely nadobro.

To, co jim na české Velikonoční tradici vadí souvisí s genderovou tematikou. Problém je potom podle každého více, či méně spletitý. Častým argumentem, proč je tradice toxická a hodná zapomenutí je fakt, že pramení z patriarchátu a bijou se během ní ženy. Ač se to může někomu zdát absurdní a jako že to s opravdovým bitím nemůže souviset. Mnoho žen uvádí, že v nich velikonoční svátky vypěstovali traumata ve chvíli, kdy k nim přišli opilí dospělí a začali po nich, jako po malých dívkách křičet a šlehat je pomlázkou. 

Jiným argumentem, proč by šupání mělo z Velikonoc zmizet je, že tradiční Velikonoce dělají mezi dětmi velké rozdíly. Jedno dítě z toho vyjde s hromadou sladkostí v případě, že je to chlapec, zatímco druhé musí sladkosti odevzdávat a ještě čekat “výprask” v případě, že se jedná o děvče. Dokážu si představit, že to dítě, které tradice před druhým dítětem znevýhodní, naštve. Navíc si během této oslavy děti mezi sebou genderové rozdíly uvědomují v negativním světle.

Protiargumenty říkají, že se děti díky této tradici lépe seznámí se se svojí rolí ve společnosti a navíc si díky ctění tradic vytváří lásku ke svým kořenům a tomu odkud pochází. Tradice jim také pomohou utužit si sounáležitost se svým okolím.

Lidé, co nesouhlasí s tím, že šlehání pomlázkou je tradice pro kterou v dnešní společnosti není prostor svým odpůrcům často zazlévají, že jim chtějí tradice brát. Že všechno dobré, co mohou tradice dětem dávat zmizí a jejich osobnost tak bude ochuzena o pocit vědomí, kde je jejich místo a jejich kořeny. To se ale nutně nemusí stát, tradice si přece můžeme upravovat a měnit podle toho, jak se měníme my. Nikdo neříká, že by se celé Velikonoce měli smést ze stolu.

Místo toho abysme děti rozdělovali na ty, co chodí pro sladkosti a ty, co je odevzdávají, můžeme z koledování udělat záležitost pouze pro ně. Jak pro děvčata, tak pro chlapce. Není důvod, proč by tuhle část tradice neměli dospělí přenechat dětem. Je mnohem roztomilejší, když Vám na dveře zaklepou školáci s pomlázkami, místo opilých sousedů. Navíc by děti mohly chodit vyšlehávat všechny ty, kteří by chtěli “neuschnout” babičky i dědečky, nebo kohokoliv, kdo by jim přišel do cesty. Je dost pravděpodobné, že by to vyřešilo i problém těch, v jejichž očích se ve velikonočním šlehání zrcadlí patriarchát a bití žen.

Starého psa, …

Je tu ale pořád mnoho lidí, kteří tradici měnit nechtějí, připadá jim to jako hloupost a všechny argumenty, proč něco měnit, smetou ze stolu.

Spousta z nich ale také velikonoční šlehání drží jen ve svém rodinném kruhu. 

Tahle část tradice přišla dlouho otravná i mě. Připadalo mi to hloupé a vlastně pořád připadá. Můj táta ji ale například má rád. Má radost, když může v pondělí vstát v sedm ráno a obejít ženy ze své rodiny, pozdravit je a svým způsobem jim připomenout, že na ně myslí, nezapomněl na ně a že je má rád. 

Tohle je myslím často v odporu k této tradici přehlíženo. Já šlehání nemám ráda, ale mám ráda svého tátu a nevidím důvod, proč bych mu měla jeho radost brát. Nedokážu si představit, že bych se s ním ve dveřích hádala o tom, že to, co dělá je hloupé, když za mnou přišel s čistým úmyslem. Všechno není o mě a umět se obětovat pro své blízké je důležité, obzvlášť pokud se jedná o takové maličkosti jako je velikonoční koleda. Oni se potom zase obětují pro nás. 

Velikonoční gender 

Pokud chceme na tradicích něco změnit, musíme to upravovat postupně a nenásilně. Na konci dne jsou Velikonoce stejně o oslavě lásky mezi generacemi, sousedy a komunitou, ve které žijeme. 

Právě kvůli tomu, že jsou Velikonoce tak generačně promíchané, nejde tahle změna udělat ze dne na den. 

Jako na spoustu jiných změn, je potřeba použít salámovou metodu a postupně okrajovat.

Můžeme začít ve vlastní rodině nebo tím, že necháme koledovat všechny děti společně a že jim rozdíly mezi nimi budeme ukazovat jinak, než tak, že je od sebe odseparujeme.

Je vůbec potřeba, aby si děti genderové rozdíly, mezi sebou a jinými dětmi, uvědomovaly? Myslím, že ne. Ze své zkušenosti bývalého dítěte mi to vždycky přineslo jenom trápení. Vyrůstala jsem v tom, že kluci mají víc zábavy a svobody. Koledovat jsem chodila, ale starší ženy ve vesnici se mi vždycky ve dveřích divily, co tam s klukama dělám. Pamatuju si, že mě to štvalo a do svých sedmi let jsem vůbec nechtěla připouštět, že jsem dívka. Neříkám, že to bylo kvůli koledě, ale pamatuji si to jako jeden z důvodů. Je to legrační, když se nad tím zamyslím, upozorňování na rozdíly mezi rolemi žen a mužů, bylo přesně to, co mě nutilo vybrat si chovat se a prožít část dětství jako kluk. Vždycky, když jsem si rozdíly jako dítě přebírala, vyšlo mi, že se kluci mají lépe.

Myslím, že si každý svojí roli uvědomí a vybere sám přirozeným procesem. Zásahy, které jsou často na sílu většinou nevedou k ničemu pozitivnímu. Ať už se jedná o rozhodování o tom, zda si děti budou hrát s kočárkem nebo s autem a nebo určováním toho, kdo půjde koledovat a kdo bude doma.

tp.