Hrozivý pocit únavy, vypadávání vlasů, bolesti kostí, kloubů a mozková mlha. To jsou jen některé příznaky onemocnění covid-19, které ovšem přetrvávají i poté, co už je pacient dlouho negativní. Zažívám to také, nemoc jsem prodělala v říjnu, některé příznaky cítím dodnes. Je to něco, čeho se do budoucna obávat?
Mám mít pracovní pohovor, a tak se připravuji. Vybírám si oblečení a snažím se namalovat. Přesně tak, jak to dělám vždy, když mě čeká nějaká důležitá schůzka. Chodím do koupelny a zpátky, nervózně běhám po pokoji. Naposledy se koukám na materiály, které jsem si připravila a v hlavě mi běží, co asi budu říkat. Potom jdu k počítači a otevřu Zoom. Zapínám kameru a jdu na to.
Kamera, mikrofon a cizí lidé. Není to asi úplně to, co jsem si plánovala, ale zrovna mám covid-19, a tak není jiná možnost. Mám teplotu, všechno mě bolí a dva dny jsem už skoro nejedla. Je tady druhá vlna pandemie, je říjen, všichni se pomalu vyrovnávají s tím, že jejich plány pro rok 2020 jsou u konce. Alespoň, že funguje ten online. Můžu tak jít například na zmiňovaný pohovor.
Za deset dní už můžu vyjít ven. Pořád se necítím dobře, ale přičítám to faktu, že jsem několik týdnů byla zavřená doma a téměř nic nedělala. Zkouším se zařadit do normálního života. Před nemocí jsem chodila každý den plavat. Teď to zkoušet nebudu, ani nesmím. Uplyne několik desítek dnů a pořád se cítím stejně. Začínám cvičit, ale nejde to.
Je duben 2021 a já mám stále pocit, že to není ideální. Nedokážu si vzpomenout na některá slova, což se se studiem žurnalistiky a psaním bakalářské práce úplně neslučuje. Čím dál víc si začínám všímat, že obdobné potíže mají mí vrstevníci. Jeden z mých kamarádů to shrnuje větou: „Je to, jako kdybych nežil ve svém vlastním těle.“ Nemůžu než souhlasit. Dříve jsem dokázala nafouknout balónek bez obtíží. Nyní se vůbec nepoznávám.
Největší problém s těmito post-covidovými obtížemi, je, že lékaři nevědí, co s tím. Nedávno americkými médii proběhla zpráva z Národního ústavu zdraví, která naznačila, že symptomy, které pacienti prožívají, mohou souviset s chronickým únavovým syndromem. To je porucha, jejíž příčina není přesně jasná. Je ale často spojovaná s virovými infekcemi. Pacienti trpí únavou, která se po jakékoliv námaze rapidně zhoršuje, a také dalšími příznaky. Léčba bohužel neexistuje. Mnoho postižených se nedokáže vrátit do práce nebo pečovat o sebe a své blízké.
I přes mnoho medializovaných případů, se stále ti, kterých se post-covidový syndrom týká, snaží, aby je přátelé, členové rodiny, lékaři a politici brali vážně. Lidé si neuvědomují, že se s takovými obtížemi může setkat téměř kdokoliv. Není to jen poznámka pod čarou k celosvětové pandemii. Je to další velká zdravotní krize, u které nevíme, jak dlouho bude probíhat. A my bychom se na ni měli připravit.
Tyto obtíže nejsou vzácné, i když pořád panuje tato mylná představa. Washingtonská univerzita přišla s výzkumem, že které zjistila, že přetrvávající příznaky nakažení koronavirem má několik měsíců po infikování přibližně 30 % lidí. To není málo. Některá americká lékařská centra již hlásí dlouhé čekací listiny na programy, které mají za úkol léčit pacienty s dlouhodobými obtížemi, způsobenými právě nemocí covid-19. Nebylo by asi od věci začít i u nás v České republice přemýšlet o něčem obdobném.
Je totiž dost možné, že půjde o jeden z nejničivějších důsledků pandemie, jelikož vyřadí mnoho lidí z provozu a bude napínat naši společnost a ekonomiku několik dalších let. Bohužel, zatím nic nenasvědčuje tomu, že jsme na to připraveni a víme, jak na to.
Pandemie v našem systému objevila mnoho trhlin. Chronicky nemocní již delší dobu pociťují od lékařů jistou pochybnost nad jejich zdravotním stavem a jen obtížně získávají určité výhody a peněžní podporu. Je to známo už z historie. Pacienti, kteří trpěli „záhadnou nemocí“, za kterou v minulosti brali například AIDS, museli za uznání a peníze na výzkum bojovat sami.
Jak svět vstupuje do další pandemické fáze, objevily se dlouhodobé symptomy samozřejmě i u koronavirového onemocnění. Naskytla se příležitost o nich přemýšlet a snažit se udělat vše proto, aby to všichni postižení měli v budoucnu snazší a dostalo se jim lékařské péče, která je potřeba pro jejich úplný návrat do normálního života.
Anna Reisigová
zdroj fotografie: freepik.com
názorně 