Ke studiu asijských jazyků studenty často táhne zájem o anime a K-pop, říká ředitelka jazykové školy Chinese Point Zdeňka Stebelská

Jazyková škola Chinese Point nabízí výuku asijských jazyků již od roku 2008, v současnosti se zde vyučují celkem tři jazyky – čínština, japonština a korejština. Studenti jsou zde zastoupeni napříč věkovými kategoriemi a původ jejich zájmu o studium je často velmi odlišný. Jak se na výuku a vnímání východo-asijské kultury v České republice dívá zakladatelka školy Zdeňka Stebelská?
Ředitelka jazykové školy Chinese Point Mgr. Zdeňka Stebelská. Foto: Archiv Chinese Point

Jste vystudovaná sinoložka, čínštinu jste na bakalářském i magisterském programu vystudovala na Karlově univerzitě, nyní jste ředitelka jazykové školy. Mohu se zeptat, jak dlouho se čínštině věnujete?

Pokud se to počítá od začátku studia, čínštinu jsem začala studovat v roce 1999, čínštině se tedy s drobnými přestávkami věnuji přes dvacet let.

Školu jste dostudovala a v roce 2008 jste si otevřela vlastní jazykovou školu. Co vás k tomuto kroku vedlo?

To vlastně tak nějak vyplynulo ze situace. Při studiu jsem poměrně intenzivně učila jazyky. Ke konci studia jsem poté asi podruhé nebo potřetí odjela do Číny a rozhodla se, že jazyk, který bych chtěla učit intenzivněji není angličtina, ale čínština, jelikož jsem měla pocit, že na to mám již dostatečné vědomosti. Začala jsem proto hledat příležitost, kde bych mohla čínštinu učit. Ukázalo se ale, že možnosti jsou u nás velmi omezené. Velmi plynule a opatrně jsem proto od soukromé výuky čínštiny přešla k založení vlastní jazykové školy. Nejprve jsem se věnovala jen výuce čínštiny, která mi byla logicky nejbližší. Postupně se nicméně ukázalo, že je třeba přidat ještě nějaké další jazyky, stále ale v módu dálně východního teritoria. K čínštině tedy postupně přibyla japonština a korejština, s tím, že to už nejsou jazyky, které bych já sama ovládala.

Říkala jste, že v době, kdy jste jazykovou školu zakládala, byl výběr výuky asijských jazyků celkem omezený. Existovaly v té době vůbec nějaké jazykové školy vyučující asijské jazyky nebo jste byla mezi prvními?

Co se výuky čínštiny týče, a já jsem v tu dobu monitorovala pouze Prahu, tak jsem věděla o jedné jazykové škola, která ji nabízela. Bylo to ale studium velmi sporadické, rozhodně to nebylo tak, že by se škola primárně věnovala asijským jazykům. Čínština byla doplněk k angličtině, němčině a francouzštině, tak jak to standardně bývá a bývalo.

Začala jste čínštinou, poté jste přidala japonštinu a korejštinu. Proč zrovna tyto tři jazyky?

Čínština velmi dlouho mezi studenty převládala. Zhruba mezi lety 2008 až 2012 byl největší zájem právě o čínštinu. Poté se ta vlna začala pomaličku překlápět k japonštině, a ukázalo se, že studenti, kteří se věnují čínštině, mají zájem zkusit také nějaký blízký asijský jazyk, který by je spojoval třeba znakově. Logicky tedy padla volba na japonštinu. Zároveň jelikož se sinologové s japanology znají z tehdejšího společného Ústavu Dálného východu (v roce 2019 se Ústav Dálného východu reorganizoval na Ústav asijských studií, na kterém se nyní vyučuje mimo jiné právě japonština a korejština, a Katedru Sinologie, na které se vyučuje výhradně čínština, pozn.), tak to bylo logické i v tom směru, že přeci jen už tu byly nějaké kontakty, takže jsme rozšířili nabídku o japonštinu. Třetím krokem potom byla korejština, jejíž vlna přišla zase o pár let později. Ten zájem se v průběhu let velmi proměňoval. Na začátku byla velký boom čínština a vlastně to byl jediný jazyk, o který studenti měli zájem. Poté převládala nějakou dobu japonština, teď v poslední době je to řekněme japonština a korejština.

Postupně se tedy studenti začali zkoušet přiklánět od čínštiny k japonštině a poté ke korejštině. Znáte nějaké důvody toho, proč se zájem takto přesouval a přesouvá? Proč byla v dané době populární zrovna japonština? Zájem o korejštinu předpokládám asi souvisí s vlnou K-popu…

Korejština souvisí s K-popem a s rozšiřováním korejské vlny, u japonštiny si myslím, že ten zájem je stabilní, opět souvisí hlavně se zájem o mangu a japonskou popkulturu. U čínštiny je to trošičku složitější. Já vlastně přesnou příčinu toho, proč jednou je na vrcholu čínština a pak úplně spadne, neznám. Myslím si, že to nějakým způsobem souvisí s politickým nastavením a s tím, jak je aktuálně Čína vnímána v evropském prostředí.

Byla byste schopná popsat, jaký je takový typický profil studenta čínštiny?

Student čínštiny v naší jazykové škole je obvykle plnoletý člověk, často je to vysokoškolák, ještě častěji je to člověk pracující. Nepřichází většinou se zájmem o studium čínštiny jenom protože ho uchvátily čínské znaky, bývá za tím spíše praktický zájem, nejčastěji to je práce. Tak bych asi popsala našeho studenta čínštiny.

Druhým typickým studentem je potom dítě. Kromě pracujících a byznysově orientovaných jedinců jsou to potom děti, za nimiž většinou stojí rodiče právě takto orientovaní, kteří chtějí svým dětem nabídnout možnost se seznámit s jazykem v jejich útlém dětství. Takových studentů tu máme celou řadu, někteří jsou úspěšnější, někteří méně, ale řekla bych, že ve srovnání s japonštinou ta čínština u dětí nebo spíš rodičů dětí stále dominuje.

Jak jste to měla se spolužáky na vysoké škole? Jaký byl jejich důvod zájmu o čínštinu, když říkáte, že v jazykové škole jde nejčastěji o již dospělé plnohodnotně zaměstnané osoby?

To je zajímavá otázka. Když se tak zpětně zamyslím, měli jsme jednoho spolužáka, který byl od nás výrazně starší, asi zhruba o 15 let. U něj to byl už tenkrát zájem čistě ekonomický, byznysový. Viděl v čínštině potenciální růst svých aktiv a dokázal to náležitě zpeněžit, jakmile čínštinu dostudoval. Potom tam byla skupina takových, které ke studiu přilákala taková ta klasická čínská kultura, čínský starověk, jakási čínská múza. Teprve po vystudování školy se tito studenti začali zabývat praktickou otázkou, jak naložit se znalostmi, které na vysoké škole získali. No a pak tam byla třetí skupina. Když jsem začala studovat čínštinu, tak se zrovna v tom samém roce čínština otevírala jako dvou-obor, myslím, že to bylo v kombinaci s divadelní vědou, což bylo pekelné a ve všech případech nakonec zvítězila divadelní věda (směje se).

Zpátky tedy k profilování. Už víme, koho obvykle ke studiu láká čínský jazyk, jak byste popsala typického japonského studenta?

Profil studenta japonštiny je výrazně jiný. Student japonštiny bývá člověk zhruba mezi dvanácti a sedmnácti lety, s obrovským zájmem o japonskou kulturu. Většinou ho k japonštině přivábí anime a manga, z čehož se následně buď vyvine láska i k jazyku nebo se prostě naučí nějaké základy a zůstává u anime a mangy.

Tak tedy ještě korejští studenti – jak vypadá takový typický student korejštiny?

To je velmi těžké říct. Když si promítnu třeba studenta skupinových letních kurzů, tak bych řekla, že nejčastěji je to také středoškolák nebo žák druhého stupně základní školy. Samozřejmě to, co nejvíce vábí studenta ke studiu korejštiny, je opět korejská popkultura. U individuálních studentů jsou to překvapivě spíše studenti plnoletí, nezřídka máme také studenty ve středním věku. Tam si myslím, že ten zájem je opět primárně pracovní, že korejštinu potřebují, nebo se domnívají, že by ji mohli v blízké době upotřebit v pracovním životě.

Co senioři? S těmi už také máte nějaké zkušenosti?

Tak to je úplně speciální skupina. Senioři si jakoukoliv formu vzdělání a setkání ohromně užívají čili jsou to velmi, velmi vděční studenti, kteří mají radost z každé drobnosti, kterou pro ně vymyslíte. Kromě studentů individuálních v seniorském věku mě napadá, že jsme dělali přednášky pro seniory, kteří se podílí na aktivitách v rámci organizace Život 90. Pro ty jsme pořádali sérii přednášek o japonském a čínském písmu; nějaký ten úvod do jazyka, něco o čínských znacích. Vzpomínám si na to s tím, že byli prostě nadšení. Prokládali to vlastními vzpomínkami na různé cesty do Asie, měli spoustu velmi trefných poznámek. A i přesto, že některé téma může být lehce nestravitelné, jako například jak se vyvíjely čínské znaky v historii, to je opravdu obrovská kapitola, tak si vzpomínám na to, že byli opravdu nadšení. Učit seniora, pokud on přijde dobrovolně s tím, že se chce v tomto směru vzdělávat nebo nějak rozvíjet, to je vlastně ohromná radost.

Pořádá jazyková škola také nějaké workshopy, akce soustředěné právě na asijskou kulturu?

Ano, ať už jsou to například ty přednášky pro seniory nebo nějaký doplňkový program pro naše studenty nebo i širší veřejnost, pro ty, které asijská kultura nějakým způsobem oslovuje. Většinou se týkají oblíbených témat, nejčastěji jde o čínskou kaligrafii, protože to je umění z Asie velmi známé i v Evropě a dodnes se považuje za jedno z těch nejvytříbenějších, nejelegantnějších. Jsou to ale i různé workshopy spojené s tamními svátky, které lze slavit i v rámci našich podmínek, minimálně třeba na úrovni seznámení s jejich obsahem a původem, způsobem oslav u nás. Tento rok například proběhla oslava japonského svátku Tanabata (v překladu tzv. Hvězdná oslava neboli svátek mýtických hvězdných milenců; v současnosti se v Japonsku nejčastěji slaví zavěšováním přání napsaných na proužky papíru na bambusy, pozn.), který byl 7. července. Co slaví největší úspěch, tak to jsou food festy, na kterých se pod vedením jednoho z našich rodilých lektorů připravuje nějaké typické jídlo, s tím, že výsledek vlastního snažení lze také ochutnat, sníst nebo odnést domů rodině (směje se).

K vaší jazykové škole patří také e-shop specializovaný na asijské knihy, konkrétněji tedy na učebnice a výukové pomůcky ke třem jazykům, které se ve škole vyučují.

Ano, máme také e-shop. Asijské materiály jsou u nás velmi nedostatkové, a pokud si student chce objednat jednu nebo dvě knihy z Asie nebo z Ameriky, tak na dopravě většinou zaplatí víc, než je cena těch materiálů. E-shop proto vznikl původně primárně pro naše studenty, úplně na začátku nebylo cílem ho nějak zvětšovat nebo rozšiřovat. Snažíme být vůči našim studentům vstřícní a podporovat jejich studijní aktivitu, tak jsme se rozhodli, že zařídíme takový malý e-shop, kde si budou moci jednoduše v Praze, v České republice, materiály objednat, vyzvednout na místě, nebo jim je budeme standardně doručovat. Ukázalo se, že toto je poměrně velké téma. E-shop se tedy vlastně stále rozšiřoval, až je z něj v dnešní době bych řekla celkem regulérní standardní e-shop takové menší velikosti a objevili ho už nejenom naši studenti, ale obecně studenti asijských jazyků.

Stává se tedy, že by e-shop využívali i studenti jiných škol – jazykových nebo i vysokých?

Stává se to často. Problém (nedostatku učebnic a materiálů pro výuku) řeší všichni. Zabezpečit množství materiálů a stále je vést skladem je poměrně náročná záležitost jak na prostor, tak na finance. Největší problém je vůbec materiály z Asie získat, což se v dnešním 21. století možná zdá jako neuvěřitelné nebo alespoň úsměvné. Ono ale vůbec není snadné objednat materiály třeba z Koreje a představovat si, že nakoupím půl kontejneru učebnic a převezu je sem, tak to vůbec nefunguje. Pokud nejste vybavená korejskou kreditní kartou a korejským bankovním účtem, tak některé věci prostě nelze. Stejně tak na mnohých čínských nebo japonských e-shopech nebo u dodavatelů, případně u výrobců těch knih, pokud nevládnete jejich jazykem, tak se s nimi těžko domluvíte. Angličtina je opravdu ještě stále, i když je to možná s podivem, ale opravdu je, velmi omezená, takže stále není jednoduché z těchto zemí zajišťovat pravidelné dodávky knih. A to musíme odhlédnout od všech celních procedur a dodávání až na místo přímo v ČR a podobně.

Minulý rok v březnu se, stejně jako ostatní vzdělávací instituce, jazyková škola musela kvůli rozšíření onemocnění COVID-19 v České republice zavřít a výuka se poměrně dlouho provozovala pouze online. Myslíte si, že třeba byli nějací studenti, kteří možnost online výuky do doby pandemie vůbec nepovažovali za plnohodnotnou vzdělávací možnost?

Já si myslím, že poměrně dlouho to možná bylo dané tím, že mnohdy technické vybavení, zázemí jednotlivých lidí, nebylo tak vylepšené jako dnes. Také mnohé platformy dodaly řadu nových funkcí teprve v průběhu covidové doby, takže před Covidem online vzdělávání mělo trošičku takový ten punc něčeho méněcenného, trochu odstrčeného. „Dobře, když tedy není nic lepšího, tak mi nezbývá než sáhnout po online výuce.“ Dnes už se to celkem vyrovnalo, i učitelé i my jsme se museli naučit fungovat mnohem lépe a jinak v jiném prostředí. Studenti už dneska běžně ve většině případů shodně tvrdí, že ta výuka je co do kvality téměř stejná, ale nabízíme mnohdy mnohem větší pohodlí. To si myslím, že je pozitivní dopad v rámci školství na naše fungování a možná to pomohlo i nastartovat vylepšování různých Skypů, Zoomů a dalších technologií, které při online výuce využíváme.

Na závěr něco lehce filozofického: měla byste nějaký komentář pro budoucí studenty nebo osoby, které se zajímají o asijskou kulturu? Proč si myslíte, že je výuka asijských jazyků důležitá, zajímavá?

Zajímavá je z několika důvodů. Pokud mluvíme o jazyce jako takovém, je to prostě něco úplně jiného. Chcete-li poznat nepoznané, je čas začít se studiem asijských jazyků, protože to není španělština, ani angličtina, nic takového, to jste najednou v úplně jiném světě. Pokud se navíc ještě rozhodnete pro nějaký jazyk znakový, tak to je úplně jiný svět. Mně osobně se na tom vždycky líbily a dodnes líbí hlavně ty znaky – takže vlastně co většinu lidí odrazuje, mně se na tom děsně líbí (směje se). Po letech studia musím říct, že psaní znaků rukou mě zároveň velmi uklidňuje. Je to prostě jiný způsob přemýšlení, vidění světa. Čili, je to opravdu jiné poznání, které velmi rozšiřuje obzory. Také se říká, že psaní znaků aktivuje tu druhou polovinu mozku, než jakou máme my k užívání jako Evropani. Tak to je jedna věc.

Z praktického ohledu ekonomického soudím, podle nějakých drobných pozorování v Evropě, Americe, v Asii, ve světě obecně, že prostě asijský kontinent jde velmi rychle dopředu a vzhůru a že pro řadu lidí může být opravdu poměrně velký benefit, pokud budou některým z těchto jazyků hovořit. Myslím si, že úplně super je zkombinovat znalost jazyka s nějakým dalším oborem, v té kombinaci si opravdu myslím, že je to nepřekonatelné a může to hodně otevřít cestu profesnímu růstu, pracovním nabídkám – o tom jsem přesvědčená.

Barbora Dvořáková