Balet, ostrůvek ruské přísnosti v Čechách

Photo by Gaelle Marcel on Unsplash

Když Michal Romancov, odborník na geopolitiku Ruska, nastínil hypotetickou představu Ruska bez ropy a zemního plynu, zbýval by dle jeho slov snad jen balet a dál už nic. Podíváme-li se obrácenou optikou na český balet, situace je obdobná. V našem baletu je stále přetrvávající dominantní vliv Ruska, zvláště ve výuce na státních tanečních konzervatořích. Otisky na duši mladých tanečnic způsobené „tradiční“ výukou založenou na drilu a dehumanizaci popsala v knize Baletky choreografka a performerka Miřenka Čechová. Vlna kritiky ze strany taneční „elity“ se pak snesla na ni. Klasický balet po ruském vzoru je zkrátka nedotknutelný.

Ve výuce klasického tance existuje několik směrů, z nichž hlavní jsou italský, francouzský, britský a ruský. V Čechách vzhledem k naší historii dominuje ruský vliv. To se pak projevuje v rigidním a necitlivém přístupu k mladým baletkám z pozice moci. Zvláště dívky, kterých je oproti chlapcům v baletu mnoho, jsou nazírány pouze skrze jejich tělo, které je viděno oficiálně jako nástroj (ač nazírání na své tělo jako něco vnějšího, co nám musí sloužit, není příliš zdravé) a reálně spíše jako spotřební zboží. Tělo, které musí být dokonalé, viděno ruskou optikou, tedy křehké, ale přesto silné a podávající bezchybné výkony.

Čechová v Baletkách, na které zareagovalo mnoho bývalých i současných studentek pražské konzervatoře se stejnými zkušenostmi, popisuje, jak byly dívky na denním pořádku kritizovány za ženskost svého těla, které se od deseti let, kdy byly přijaty, nepochybně změnilo. Tanečnice jsou tlačeny k neustálému hubnutí, či například dokonce k lámání kostí v chodidlech tak, aby měly větší a prohnutější nárt a dosáhly tak oné ideální „linky“. Dočteme se o každotýdenním vážení, zpravidla po víkendu po návratu od „výkrmny“ u rodičů, kteří se snaží dohnat hladovění svých dcer přes týden. Ona magická hranice je padesát kilo, vše navíc už je moc, ať jste vysoká jakkoli. Od absolventky brněnské konzervatoře jsem se dozvěděla, že tam byla strategie jiná – vážení bylo nahodilé a mohlo proběhnout kdykoliv, a tak byly studentky vystrašené pořád, trpěly zácpou, zažívacími obtížemi a část byla pravidelně hospitalizována.

Skutečně to nejde jinak?

Argument, kterým obvykle baletní mistři podporují své drastické metody, je, že těžší dívku by tanečník neunesl, a podobná tvrzení. Vyvstává tak otázka, zda by se neměla změnit baletní technika tak, aby byla fyziologičtější, pro tělo snesitelnější a zdravější. Když musí baletky hladovět či se živit vatou, aby jejich partnery nesužovaly bolesti zad, což je skutečný problém u tanečníků, je něco špatně. Zajímavé je, že někde to jinak jde. Ve Spojených Státech začíná být „v módě“ mít v souboru baletky s atletičtější postavou, se zdravější figurou bližší přirozenosti. Stejně tak metody tréninku mohou být méně zatěžující a jednostranné. Rozdíl mezi státními a soukromými konzervatořemi u nás je dnes právě v tom, že ty soukromé jsou otevřenější západním moderním přístupům. U tyče po čase nohy vystřídáte, zatímco „po rusku“ na státních dřete jednu nohu na relevé (tedy na pološpičce), dokud nepadnete. Českým baletním mainstreamem jsou ty soukromé však dosti dehonestovány. Věnují se mnohdy ve stejné míře i tanci modernímu, který je z pohledu těch, co uspěli v klasickém baletu, vnímán jako druhořadý. I proto je onou „elitou“ nositelka mnoha zahraničních tanečních cen a například také choreografka pražské Laterny Magiky Miřenka Čechová označována za „losera“. Dovolila si kritizovat a přitom se po dokončení školy ani nepokusila stát jednou z mnoha labutí na jevišti.

Photo by SPACEDEZERT on Unsplash

Český balet je bytostně ruský svým nahlížením na studenty, a to zpočátku ještě na malé děti, jako na masu lidí, z níž se tvrdou disciplínou a systematickým obrušováním každé individuality vykřeše pár jedinců, kteří dosáhnou ono ideálu. Ostatní byli „příliš slabí“, zkrátka se nehodili. Vzpomínka jiné bývalé baletky když se podívá na své otlačené nohy: „To nám už od prvního ročníku říkali. Ruské primaballeriny nenosí žádné vložky do špiček (pozn. špička je typická baletní obuv, v níž se stojí a pohybuje pouze na palcích či i konečcích dalších prstů – dle typu nohy, v dnešní době se do nich vkládají navíc látkové či silikonové vložky, které mírní, ale zdaleka neeliminují bolest chodidel). Pokud chcete být ta správná ballerina, nenoste je taky… A já byla takhle blbá a poslouchala je dva roky a ty puchýře mi dosud zůstaly.“

Nesmyslnou deformaci mladých lidských těl i psychiky můžeme pozorovat i v dalších sportech, jako je gymnastika nebo krasobruslení. Jedná se o disciplíny, které jsou opět typicky ruské. Ruská federace je považuje za své monopoly a na medaile na mistrovstvích či olympijských hrách cílí pomocí jakýchkoli prostředků. Výše popsané příběhy až příliš připomínají aféru z poslední doby, údajný doping patnáctileté ruské krasobruslařky Kamily Valievové, a především následně rozkrytý systém její trenérky Eteri Tutberidzeové. Její svěřenkyně totiž nápadně často opakují stejný scénář – dosahují excelentních výkonů několik sezón, když náhle, zpravidla okolo sedmnácti let, začnou v náročných kombinacích padat, jejich zranění jsou čím dál častější a kariéru rychle ukončí. Režim Tutberidzeové je založen na co nejnižším příjmu kalorií a dívky tak v určité době bez dostatečné svalové hmoty přestanou zvládat náročné prvky a jejich tělo tak pomalu dosluhuje. Vtom se však na scéně ukáže jiná mladičká vystupující hvězda této trenérky a vše je zapomenuto.

Pro krásu je třeba trpět.

Ačkoliv se v dnešní době snažíme o větší lidskost a individuální přístup, prolamují se různá tabu, o věcech se mluví, tak aby se mohly změnit k lepšímu, český balet stále není připraven. To tajemno, které kolem sebe vytváří, ta nenapadnutelnost působí jako z minulého režimu. Ve skutečnosti ale nejde jen o situaci u nás, balet si mnohde drží tuto svou tradici. Radost z pohybu jde na úkor úspěchu pomocí tvrdého výcviku do podoby loutky. Důkazem jsou lidé, kteří se díky obrovskému talentu prosadili a vzepřeli. Svým vzdorem a reakcí na něj ukazovali, jak ojedinělé v baletu je mít vlastní názor. Sylvie Guillem, přezdívaná Mademoiselle „non“, v osmdesátých letech, či Sergej Polunin nyní. Mandát na to jít svou cestou má však málokdo. Mít svou hlavu se v baletu zkrátka zatím nenosí.

Nicole Mrňáková