Pomlázka jako strašák aneb když se z Velikonoc stane trauma

Ačkoliv sváteční povyk s koncem klasických i pravoslavných Velikonoc ustal, dá se říct, že svět po dvou letech covidových restrikcí mohl přivítat jaro tak, jak to bývalo zvykem. K tomu patří různé akce s vítáním jara spojené a ony velikonoční svátky. Tradice Velikonoc nabývají v každém státě odlišných podob, ty české jsou však specifické. Česká pomlázka je totiž světovým unikátem, který nejenom v posledních letech získává větší pozornost.

Velikonoce jsou pro křesťany tím nejvýznamnějším svátkem, jelikož se jimi slaví zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Přízeň si u ostatních vydobyly i díky lidovým tradicím, které jsou spjaté právě s oslavou a vítáním jara. Ty ale s náboženstvím mají takřka nulovou souvislost, zato komerci napomáhají dostatečně. Příkladem mohou být nejen různé dekorace, ale i samotné pochutiny, kterými obchody v tomto svátečním období překypují. Součástí „velikonočního trhu“ v našich českých končinách je samozřejmě i pomlázka, kterou si spousta lidí spíše preventivně zakoupí, než uplete, jelikož to ne vždy dopadá dobře (vizuálně i účelně).

„Pomladit“, anebo zmrskat? A proč?
Jak může být ze slova pomlázka zřejmé, vychází z přídavného jména mladý, respektive ze slovesa mládnout či omládnout. Dříve – alespoň podle knihy Konráda Waldhausera ze druhé poloviny 14. století – bylo tradicí, že se vzájemně mrskali muži se ženami (často manželé či milenci). Ženy měly tu příležitost o Velikonočním pondělí, muži jim to mohli oplatit den poté. Mohli se plácat rukama, ale také metlami, případně se házet do vody či polévat, což se nijak výrazně neliší od tradice současné. Konrád Waldhauser i Jan Hus rovněž uváděli, že ženy používaly nejen vlastní ruce, ale i pruty, aby muži nevyžadovali pohlavní styk.

Podle zprávy lékaře Guarinoniho z počátku 17. století se prodávaly barevné pentle, muži šlehali ženy po ramenou, za což požadovali nejen vejce, ale právě výše zmíněný pohlavní styk. Ženy jim šlehání měly oplácet v úterý. V bledě modrém je to to samé, co uváděli jeho předchůdci, s tím, že se navíc dozvídáme o dnes již tradičních vejcích a pentlích. K otázce „tradice“ velikonočního pohlavního styku ale později…

Pomlázkový obyčej se vykládá jako způsob, jak dívkám a ženám předat zdraví a sílu. Záhadou však zůstává, proč se původně mlátilo rukama, případně metlami. Vrbové proutky spletené do pomlázky mají alespoň úzkou souvislost s přicházejícím jarem a probouzející se přírodou, polévání vodou by se dalo vnímat jako nějaké osvěžení, refreshment. Ale ruce a metly? Záhada. Stejně záhadný je přesun šlehání od ramenou k pozadí, čímž se (ač nechtěně a s lehčí obavou) dostáváme k jádru pudla.

Není tradice jako tradice
Jak bylo výše zmíněno, dle Waldhausera, Husa a Guarinoniho byl součástí velikonočního veselí pohlavní styk, který v současnosti (snad a díky bohu) není explicitní tradicí, potažmo povinností. Minimálně ne takovou tradicí a povinností, o které by se mělo vyprávět dětem, s nimiž se chodí koledovat. Těm, převážně (a hlavně) tedy chlapcům, ale samozřejmě musí být řečeno/ukázáno, kam mají své maminky, kamarádky či jiné příslušnice rodiny šlehat. Proti tomu opravdu nic – dítě si přece samo od sebe nemůže případný sexistický podtext šlehání uvědomit. Tedy pokud neexistují otcové, kteří v nich jakýsi pocit nadřazenosti odmala budují. Pevně věřím a doufám, že tomu tak není.

Existuje ale spousta žen, která se vyšlehat neboli vyšupat nenechává. A krom toho, že takových případů existuje víc než dost, existuje i celá škála důvodů, proč tomu tak je. Jedním z nich může být výše zmíněný sexistický podtext. To, že muži mají jeden den v roce „sváteční povolení“ ženu pomlázkou sešlehat, některým z nich může vnuknout falešný pocit moci a možná i nadvlády bez pocitu viny. Jak s tímto oprávněním ten který naloží, je na každém z nich. Není však úplně v pořádku, pokud někteří v každém jednom domě či bytě požijí alkohol, nabydou kuráže a začnou mít pocit, že mohou zpráskat jakoukoliv další ženu, jak se jim zlíbí.

S jistým pocitem mužské nadřazenosti se pojí i bezmoc, kterou při vykonávání pomlázkového obyčeje ženy mohou pociťovat. Nejen, že se některé z nich cítí trapně, protože polovině rodiny a přátel musí nastavovat své pozadí, ale mohou nepochybně pociťovat jistou méněcennost a podřazenost.

Z obrovského křesťanského svátku, který sestává hlavně z tridua, se Velikonoce, respektive Velikonoční pondělí „zpohanštěním“ stalo možná jedním z nejtraumatičtějších dnů roku některých žen. Možná ještě více traumatickým než svátek svatého Valentýna, který musejí trávit samy. Je namístě, aby každý trávil Velikonoce tak, jak uzná za vhodné. Ještě vhodnější by bylo, kdyby ostatní svými rozhodnutími a případnou neohleduplností neomezovali a neobtěžovali druhé. I přestože si někteří myslí, že vrcholem Velikonoc je samotné pondělí, protože se šlehá pomlázkou a získávají se pentle, vajíčka a dobroty, by bylo dobré zamyslet se nad původním významem svátku (a nad tím, že ani ty proutky a z nich spletené pomlázky za to nemohou).

Natálie Fedičová