Co se skrývá pod make-upem

Make-up se postupem času stal každodenní součástí života většiny žen, je to tak ale správně? Ilustrační foto. Zdroj: Pexels.com

Když se o téma make-upu začnete na internetu zajímat, zajisté během chvíle narazíte na následující informaci: make-up, nebo alespoň různé formy malování po lidském těle i obličeji, v naší společnosti existuje již od pravěku. Není nutno blíže rozebírat, že v nejstarších dobách většinou sloužilo malování na tělo pro rituální účely, které se konaly jen občasně. To máme vznik make-upu jako takového, ale odkud pochází myšlenka posuzování osob v rámci společnosti v závislosti na jejich vzhledu? S největší pravděpodobností z dob starověkého Egypta. Přesněji řečeno, byli to Egypťané, kdo jako první přišli s konceptem estetické krásy jako symbolem moci a nadřazenosti. Několik tisíc let později a tato myšlenka se v naší společnosti stále pevně drží, i když by možná někteří rádi tvrdili opak.

Jakou roli má make-up v současné společnosti? Odpovědí je mnoho a jsou přirozeně velmi subjektivní, dají se ale často jednoduše rozdělit do dvou hlavních názorových větví – pro některé je make-up způsobem, jak se mohou lidé v každodenním světě vyjadřovat, případně jak skrze své vlastní tělo mohou vytvářet umění. Druhou možností je o něco pesimističtější pohled na věc – make-up je brán jako každodenní povinnost, součást společenských očekávání a předpokladů pro to, aby vás lidé brali vážně. Proč ale mluvit v neutrální mluvě, minimálně v západní společnosti se toto samozřejmě očekává pouze od žen a u mužů je make-up naopak považován za něco, čemu by se neměli přibližovat, snažit se mu porozumět ani si ho (a to ani na ženách samotných!) jakkoli oblibovat.

S konceptem nošení make-upu se pojí nespočet protichůdných a ve své podstatě dost nesmyslných požadavků. Od ženy se očekává, že chce-li působit věrohodně, upraveně a důstojně, make-up by měl být jejím každodenním šálkem kávy. Měla by ale vypadat tak, že se vlastně skoro o zakrytí „nedostatků“ ani nesnažila. Stačí jen zvětšit řasy, vyplnit obočí, přebarvit rty, zamalovat červené skvrny a jiné kožní „chybky“ a ideálně přidat nějaké ty lehké oční stíny pro završení celého nenáročného a zároveň přirozeného vzhledu. Moc toho po nás přeci nechtějí, jen abychom neustále vypadaly bezchybně dobře, ale ne zase nepřirozeně moc zmalovaně. Ženská tvář bez make-upu je pro mnohé symbolem lenosti a nezájmu o vlastní vzhled. Naopak příliš velký kontrast mezi nalíčeným obličejem a tím skutečně přirozeným, tedy nenalíčeným, nesmí být příliš velký, abychom nepůsobili dojmem, že chceme své okolí klamat.

Žijeme nyní v době, kdy na nás každodenně křičí reklamy, jak se zkrášlit, jak prodat svou „vnitřní krásu“ (prodat komu?), jak se zbavit pomocí nejen všemožných pleťových přípravků, ale i operací či zákroků a služeb svůj obličej i tělo všech nedostatků a všeho, co nás činí nespokojené samy se sebou. Beauty průmysl těží z nejistot a v horším případě rovnou nenávisti vůči nám samým, přičemž je ale vlastně sám, nutno podotknout naprosto záměrně, vyvolává. Člověk se za svou pleť nebude stydět do chvíle, dokud se mu kvůli pupínkům nezačnou spolužáci posmívat, dokud mu reklamy nezačnou nabízet přípravky, jak se ohavných černých teček zbavit, dokud se mu okolní svět nebude snažit podstrčit, že holá tvář je prostě něco, co se mezi lidi nenosí.

Nemalou roli ve formování přístupu k make-upu a vlastnímu tělu či vzhledu obecně tvoří samozřejmě také sociální média, potažmo sociální celebrity, blogeři a influenceři. Ti velmi často na své poměrně mladé publikum v procesu inzerce produktu, jehož výrobky v danou chvíli propagují, přenášejí i s nimi spojené ideje o tom jediném správném a ideálním vzhledu. To, že fotky daných celebrit, které jsou navíc povětšinou mnohonásobně starší než jejich náctileté publikum, jsou upravované, aby splňovaly ony nenaplnitelné požadavky, které si naše společnost vymyslela, samozřejmě již jejich fanoušky nezajímá.

Požadavky na to, jak má někdo nebo nemá vypadat jsou každopádně velmi často nenaplnitelné, a hlavně nejsou staticky stále stejné. Už třeba jen proto, že žádný stálý ideál krásy neexistuje. V některých současných kulturách je požadovaná co nejsvětlejší plet, jinde je symbolem šťastného života možnost chodit pravidelně na umělé opalování. Před několika stovkami let bylo v módě mít načechrané drahé paruky, dnes jsou to příčesky do vlasů. Začátkem 21. století byly trendem divoce barevné odstíny očních víček, dnes jsou to vykonturované tváře, nos, krk nebo dokonce vyretušované záhyby kolenou.

Make-up může být uměním. Malování obrazců pomocí třpytek, přetváření tvaru obličeje díky správnému „stínování“ nebo i prachobyčejné barevné líčení je bezpochyby umem, který si člověk musí osvojit a být v něm dobrý. Zajisté je pěkné, když se slečna pěkně nalíčí na svůj maturitní ples, když si na svou svatbu nechá zamalovat veškeré kožní vady, se kterými není spokojená, aby jí nekazily velký den. Ale neměl by být rozhodně nutnou podmínkou pro každodenní fungování ve společnosti, zvláště když se tyto očekávání vztahují pouze na jednu část společnosti.

Barbora Dvořáková