Velikonoce versus moderní doba

Jedním z nejstarších a nejznámějších velikonočních tradic je barvení vajec. Ilustrační foto. Zdroj: Pexels.com

Vajíčka. Pomlázka. Řehtačky. Beránek. Přestože každá česká rodina možná slaví Velikonoce trošičku jinak, obvykle převážně v závislosti na tom, odkud pochází a zdali jsou věřící, pod tímto svátkem si obvykle všichni představujeme podobné tradice. Dívky nabarví vajíčka, upeče se beránek, mazanec a jidáše, v pondělí přichází koledníci, kteří dívky vrbovými pomlázkami vyšupají, aby zůstaly mladé, krásné a plodné.

Velikonoce mají, podobně jako většina slovanských tradic a oslav, pohanský původ. Po příchodu křesťanství na naše území byly staré pohanské zvyky církví upraveny a byl jim přidán jejich současný náboženský punc. Křesťanství se v naší zemi nicméně nikdy příliš neuchytilo, alespoň ne mezi většinovým obyvatelstvem, současné oslavy Velikonoc jsou proto jak pohanskými slavnostmi jara a konce zimy, tak i uctívání ukřižování Ježíše Krista a oslavami jeho zmrtvýchvstání.

Jaký ale mají velikonoční tradice význam v současné společnosti?

Pokud nejste vy ani vaše rodina věřící, velikonoční svátky pro vás z větší části budou představovat především vítání jara a obvykle hlavně kýžené čtyřdenní volno v práci či ve škole. V období, kdy ještě nedocházelo k takové míře urbanizace, k jaké dochází dnes, měly jakékoli oslavy rovněž společenskou funkci. Neslavily se jen mezi rodinami nebo přáteli, jednalo se o událost pro celou komunitu, velmi často pro celou danou vesnici či město.

Jedním z typických, přestože ne zcela velikonočních, pohanských tradic oslavujících konec zimy, bylo například vyzdobení čarodějnice Morany, která tradičně symbolizuje zimu a smrt. Morana se vytváří z jakékoli dřevěné tyče ideálně vycpané senem a je oděná do ženského oděvu, jako módní doplňky jí většinou slouží skořápky od vajec navlečené na šňůrku zavěšené kolem jejího krku. Morana se poté slavnostně hází do nejbližší řeky, případně může být i na velkém ohni upálena, čímž je její osud zpečetěn (alespoň na několik následujících měsíců). Právě vytváření, zdobení a zbavování se Morany je silně komunitní záležitostí a jen stěží lze akci provozovat jako jedinec. Respektive, událost by tak ztratila smysl, protože zbavení se Morany mělo význam vždy pro celou komunitu – konec zimy symbolizoval vidinu opětovné úrody, obnovy přírody nebo i konec nemocí spojených se zimou a hladem.

Ale zpět k typicky velikonočním oslavám. Pokud bychom se nejprve měli pozastavit nad křesťanskými tradicemi, které se oslavují výhradně v rámci komunity, bez které postrádají smysl, dobrým příkladem jsou třeba pašijové hry, které vyprávějí o osudu Ježíše Krista skrze divadelní inscenace. Původně se proto opět jednalo o společenskou událost, na které se mohla větším či menším dílem podílet celá vesnice; díky divadelnímu ztvárnění biblické události se tak mimo jiné dostávala křesťanská víra i do podvědomí negramotných osob a vytvářel se pocit křesťanské sounáležitosti. V současné době tato tradice na našem území nicméně přetrvává už jen ve dvou městech – v Hořicích na Šumavě a ve Žďáru nad Sázavou. Důvodů pro postupný ústup tradice je zjevně mnoho, ať už jde o postupný historický ústup požadavku na křesťanské vzdělání nebo již zmíněný rozpad komunit, ve kterých by tradice mohla dlouhodoběji přežívat.

Nemusíme ale chodit příliš daleko, to samé platí také o značně méně nábožensky orientovaných velikonočních zvycích. Se stěhováním, urbanizací a celkovým rozpadem větších sevřených komunit v rámci měst a často už i vesnic, přirozeně dochází k tomu, že se obyvatelé daných oblastí mezi sebou příliš osobně neznají, samozřejmě čím větší město, tím více je toto naprosto pochopitelné a přirozené. Když ale tradice, jakými jsou třeba šupání slečen pomlázkami nebo rozdávání kraslic chlapcům, postrádá právě komunitu, ve které by měla fungovat, celý význam oslav se tak trochu dle mého názoru vytrácí, jelikož již nemá v naší společnosti místo na přežití.

Jen málokdo už dnes bude vědět, že řehtání, které původně mělo nahrazovat zvony, jež odletěly do Říma, sloužily hlavně jako jakási vzájemná společenská výpomoc – aby lidé věděli, kolik je zrovna hodin i v době, kdy se nesmělo zvonit, chodili mladí chlapci po vesnici a řehtali řehtačkami. Podobně šlehání původně vůbec nebylo pouze pro dívky, šlehali se všichni členové společnosti, mladí i staří, muži i ženy. Tradice vyšlehání vrbovým proutkem měla každopádně v rámci komunity obdobnou funkci jako dnes – popřát zdraví a delší mládí pro všechny vyšlehané. Křesťanství nicméně z tradice vytvořilo spíše záležitost mezi romantickými partnery a postupně se proto přešlo na šlehání pouze ženského pohlaví, u kterého se společensky mládí a vitalita více očekává.

Všechny staré tradice se přirozeně časem mění v závislosti na tom, jak se proměňuje i celá společnost. Od některých zvyků se ustupuje, jiné se modernizují a občas se i vracíme k těm zapomenutým. Je nicméně dobré si uvědomovat, že tradice a zvyky fungují jen v rámci skupiny, kolektivu, společnosti, a to se možná v dohledné době v našem individualizovaném světě bude čím dál častěji stávat nedosažitelným požadavkem.

Barbora Dvořáková