Místo pro všechny

Přestože Česká republika bezesporu směřuje k uzpůsobení veřejných prostorů pro hendikepované osoby, máme před sebou stále dost velký kus cesty. Ilustrační foto. Zdroj: Pexels.com

V jihokorejském hlavním městě Soulu zhruba od konce minulého roku probíhají rozsáhlé protesty. Problémem jsou tamní rigidní zákony, které ve své současné podobě podporují okrajové skupiny obyvatel, jakými jsou například hendikepované osoby, v naprosto minimálním měřítku. Před několika dny, počínaje 15. dubnem letošního roku, protesty přešly rovněž do hromadné dopravy jihokorejského hlavního města Soulu. Jedním z hlavních bodů, které jsou korejské antidiskriminační skupině SADD (Solidarity Against Disability Discrimination) pořádající protesty trnem v oku, jsou totiž právě naprosto nepřizpůsobivé podmínky městské hromadné dopravy pro přepravu osob na vozíku. Jak probíhají takové protesty hendikepovaných obyvatel v přelidněném Soulu? Stačí, aby si osoby na vozíčku přivstaly na čas ranní dopravní špičky a pokusily se nastoupit do metra. Vlaky soupravy totiž nemají trvale přistavěné rampy a mezera mezi soupravou a nástupištěm je příliš široká, není proto možné, aby osoba na vozíku bez pomoci do metra sama nastoupila. Pro každou takovou osobu tedy musí řidič manuálně přijít rampu přistavět a opět po jejich nastoupení do soupravy odinstalovat. Problémem jsou ale i místní výtahy, kterých je nejen pomálu, některé dokonce kvůli své časté nefunkčnosti a nezájmu o pravidelnou kontrolu jejich bezpečnosti mají historicky na svědomí úmrtí hendikepovaných osob.

Proč ale chodit tak daleko. I v České republice jsou bezbariérové přístupy v hromadné dopravě záležitostí pouze několika posledních let. Ještě minimálně před nějakými deseti, patnácti lety si například příměstské autobusy o nízkopodlažním přístupu mohly nechat jen zdát. Dnes se samozřejmě čím dál více setkáváme s nízkopodlažními tramvajemi, autobusy a výtahy skoro na každé (i když stále ne na každé) zastávce metra v Praze, na aplikacích si lze vyhledat, který konkrétní spoj je pro přepravu vozíků vhodný, ale stále se nedá mluvit o úplném přizpůsobení k potřebám těchto osob. Změna je poměrně pomalá, na mnohých místech mimo Prahu si o pohodlném přístupu do hromadné dopravy mohou hendikepované osoby stále nechat jen zdát.

Možností pohybovat se z místa na místo přeci ale celá věc zdaleka nekončí. Co takhle takový bezbariérový přístup do obchodů? Stačí se na chvíli projít po Praze a člověk zjistí, že na vozíku by se zdaleka, ale opravdu zdaleka, do většiny obchodů přes vchodové schody nedostal, nehledě na to, že nespočet starších pražských budov nad přidáním výtahu vedoucího až do přízemí ještě ani nezačalo uvažovat.

Vozíčky a bezbariérové přístupy stranou, jde přeci o mnohem širší skupinu osob, na které naše společnost stále jaksi zapomíná. Ano, máme již léta na přechodech tlačítka pro slepce, poměrně nově byla dokonce vystřídaná zavedeným signálem, ke kterým by měl mít kdokoli se slepeckou holí přístup, aby ani samotné tlačítko nemusel hledat nebo se řídit slabým cvakáním uprostřed mnohdy rušných a hlučných ulic. Ale proč třeba pro slepé nemáme také jídelní lístky s Braillovým písmem? Proč se běžně v obchodech nesetkáváme s knihami pro slabozraké? Proč se ve škole kromě mluvených jazyků neučí od základní školy také česká znaková řeč, která by nám v případě potřeby dovolovala nejen komunikovat s neslyšícími, ale i se slyšícími osobami v okamžicích, kdy je potřeba, aby komunikace probíhala v tichosti? Proč se u nás během pandemie neujaly roušky s plastovým průhledným okénkem, které by pomohli nedoslýchavým osobám v těchto již tak dost nelehkých dobách s odezíráním rtů?

V České republice je k roku 2020 podle posledních informací přes milion osob, které jsou nějakým způsobem hendikepované. To je skoro desetina všech osob žijících na našem území. Otázka jakékoli finanční podpory za strany státu je věc jedna, neustálý boj proti přímé či nepřímé (a třeba i nezáměrné) diskriminaci je věc druhá. Když už nic jiného, myslím, že by se dalo říct, že jsme na tom podstatně lépe než zmíněná Jižní Korea, která s nově zvoleným silně pravicovým prezidentem Jun Sok-jolem bude muset v následujících pěti letech za práva všech menšin tvrdě bojovat.

Změna je to sice pomalá, hlavně když se jedná o staré kamenné domy s vysokými schody, u kterých při jejich výstavbě těžko někdy uvažoval, že by je mohl obývat člověk potřebující výtah nebo když už nic jiného alespoň spolehlivé zábradlí, ale každý další rekonstruovaný dům, hotel, úřad, každý nový bezbariérový nebo nízkopodlažní spoj hromadné dopravy je krokem kupředu. Nebo lépe, krokem vstříc budoucnosti, kde lidé nemusí stávkovat tím, že se pokusí po vzoru osob bez vozíku nastoupit po ránu do dopravního prostředku, jenž na jejich přepravu z dost nepochopitelného důvodu absolutně není uzpůsobený.

Barbora Dvořáková