Metamorfóza šmejdů: Bezcenné mince vyjdou draho

Seniory lze od podvodů ochránit informacemi. // Zdroj: Nikola Ramešová

Nedávno jsem měla narozeniny. Od babičky jsem si rozbalila pamětní pozlacenou minci s vyraženým reliéfem Národního divadla. V prvním okamžiku mě to dojalo. Dostala jsem ji totiž jako vzpomínku na společnou návštěvu Národního divadla, kam jsem babičku před několika měsíci pozvala k jejím kulatinám. Navštívit divadlo byl její velký sen, naposledy tam byla před dlouhými třiceti lety. Babička minci pořídila s tím, že budeme mít památku na náš společný zážitek. Dojetí však záhy vystřídala naprosto jiná emoce. Během oslavy mezi řečí utrousila, že brzy dostanu minci další. Ta s Národním divadlem je totiž jen jednou z celé sady. Kouzlo jakoby rázem vyprchalo. Nedalo mi to a sáhla jsem po telefonu. Do vyhledávače jsem zadala název společnosti, která mince prodává, a za několik vteřin jsem už znala hořkou pravdu. Babička se stala obětí agresivního marketingu Národní pokladnice, společnosti, která prodává bezcenné cetky za přehnané ceny.

Nastala velmi nepříjemná chvíle. Dočetla jsem se o pofiderní praktice společnosti Národní pokladnice. V kupní smlouvě totiž bývá téměř neviditelná poznámka o tom, že se kupující zavazuje k odběru dalších mincí v pravidelných časových intervalech. A toto finta se bohužel týkala i mé babičky. Během následujícího opatrného rozhovoru se mi svěřila, že při koupi první mince netušila, že jí přijde i další. A v uplynulých dnech se tak už stalo. Další mince byla samozřejmě za vyšší cenu než ta předchozí. Náš příběh má ale šťastný konec. Babička se minci rozhodla poslat zpět. Naštěstí na ni v daný moment neměla finance a byla natolik rozumná, že nechtěla sahat do svých úspor. Přesto do budoucna plánovala v nákupu pokračovat, aby pro mě získala celou sadu. To jsem jí naštěstí s citem rozmluvila. Smlouvu o budoucím nakupování mincí se nakonec podařilo vypovědět.

Nemohla jsem ale přestat myslet na ty, kteří tento šťastný konec neměli. Takových, kdo se na nekalé, avšak legální, praktiky nachytá, je jistě mnoho. Národní pokladnice u nás funguje od roku 2008 a očividně prosperuje. Postupné sbírání celé sady mincí je funkční psychologický tah. S každou zakoupenou mincí získáváte dojem, že sada nabývá na hodnotě. Není divu, pravidelná pošta z Národní pokladnice vás v tom pravidelně utvrzuje. Realita je ale zdaleka jiná. Odborníci se shodují, že mince z pohledu investičního sběratelství nemají téměř žádnou hodnotu. Ani když jsou pozlacené.

V minulosti jsme slyšeli o podobných praktikách, které mnohokrát hraničily s jednáním mimo zákon. V honbě za penězi se takzvaní šmejdi neštítí téměř ničeho. Kolikrát se stalo, že „obchodníci“ během předváděcích akcí seniory vydírali, sebrali jim telefony, zamezili přístup k jídlu a pití, vyhrožovali jim, hrozili jim exekucí a podobně. Nešťastní senioři si pak v důsledku manipulace koupili za přemrštěné částky téměř cokoliv. Šmejdi svými marketingovými a agresivními triky bezcitně zneužívali důvěřivosti starších lidí, kteří v důsledku toho často přišli o své životní úspory.

Obchod s mincemi nenabyl takových rozměrů. Národní pokladnice si bedlivě hlídá, aby nejednala mimo zákon. Společnost byla několikrát prověřována Českou obchodní inspekcí, vždy bez problému. Rozhodně ale jedná za hranicemi etiky. Cílí na osoby neznalé, dezorientované, neschopné porovnání cen na internetu. Převážně v důchodovém věku. Útočí na city a nostalgii. A to je stejně odsouzeníhodné.

Až budu mít další narozeniny, minci už snad nedostanu. Největším dárkem pro mě bude vědomí toho, že babička je dostatečně informovaná a je v bezpečí od podobných nekalých praktik. Bezpáteřní šmejdi totiž nevymizeli, jen stále dokola prochází metamorfózou. Mění své praktiky i podobu. Dokonce mohou vypadat sofistikovaně a seriózně. V jádru jsou to ale stále šmejdi, kteří prahnou po zisku za každou cenu. Moje mince je vzpomínkou na společnou návštěvu Národního divadla s babičkou. Současně ale také připomínkou toho, že je potřeba být ve střehu a čas od času dohlédnout i na své blízké.

Ivana Eder