Aktivista Ondřej Kaška: V momentě, kdy jdu s klukem po ulici za ruku, tak si hned vyslechnu, že jsme nechutné buzny

Ondřej Kaška je součástí iniciativy Jsme fér a aktivně bojuje za manželství pro všechny. Jako jeden z prvních upozornil na faktické chyby v důvodové zprávě k ústavní novele, která by zakotvovala manželství výhradně jako svazek muže a ženy. Ondřej se rozpovídal nejen o aktivismu, ale i o problémech queer lidí u nás a nedávných událostech v Bratislavě.

Ondřej na demonstraci proti americkému nejvyššímu soudu v souvislosti se zákonem o potratech
Foto: Archiv Ondřeje Kašky

Co můžu já jako nijak politicky angažovaný člověk dělat, abych pomohla ke zlepšení situace queer lidí u nás?

Za mě jsou v podstatě dvě možné cesty, kdy mně osobně je bližší ta nepolitická, tedy aktivistická bez pejorativního zabarvení. Tou je právě organizování se ve skupinách, které o tématu mluví. Ať je to třeba Jsme fér, která chce prosadit manželství pro všechny. Ale může to být cokoli, co je spojeno s queer tématy, například lokální Pride skupiny v Ostravě, v Mostu nebo ve Slavičíně. Samozřejmě vždy funguje o tom tématu mluvit – ovlivníš jednoho, on ovlivní dalšího a pokračuje to dál. Druhá varianta zapojení je vstoupit do politické strany a nechat se zvolit. Do té se třeba z mého okolí nikomu moc nechce, ale je paradoxně nejúčinnější.

Jsem fér vzniklo v roce 2017, co se od té doby podařilo?

Povedlo se to, že je to téma. Manželství pro všechny se objevuje pravidelně téměř v každé volební kalkulačce. Před volbami oslovuje Jsme fér kandidáty a kandidátky na předních místech a ptá se jich, jaký mají názor na manželství pro všechny. Díky tomu se pak voliči a voličky mohou rozhodnout, jestli kandidáta podpoří či nikoliv. To je jedna z věcí, se kterou vždy rád pomůžu. Ale třeba teď vydali brožurku, která jednoduše vysvětluje lidem, jak téma manželství pro všechny komunikovat jak s odpůrci, kteří například mají klasický protiargument založený na mýtu, tak s lidmi, kteří o tom nic moc neví. To může přispět ke kultivaci veřejné debaty.

Jak velká je podle tebe role aktivistů na cestě k legislativní změně?

Velká role Jsme fér je, že se stýkají s politiky a komunikují s nimi. Zkrátka lobbují, ale zase bez toho pejorativního nádechu, který lobbing v Česku často má. Dělají to otevřeně a jsou v tom transparentní.  Ví, že na různé lidi působí různé argumenty. Pro někoho jsou důležité hodnotové argumenty, pro někoho emocionální a pro někoho ty racionální jako: „Hele průzkumy ukazují, že dítě je úplně v pohodě, když má dvě maminky nebo dva tatínky.“.

Ty jsi už říkal, že se Jsme fér snaží vyvracet mýty. Jaké jsou největší mýty, který kolují ohledně manželství pro všechny?

V případě mýtů mám pocit, že došlo k posunu. Pár let zpátky byl třeba velmi oblíbený mýtus rodič 1 a rodič 2. Jinými slovy, že zmizí maminka a tatínek z občanského zákoníku a budeme tady mít formuláře, kde už nebude máma a táta, ale rodič 1 a rodič 2. Nyní se už to trošku posouvá.

A kam se to posouvá?

Obecně se mýty netýkají nás neheterosexuálních lidí jako takových, i když pořád taky, ale spíše se hraje na zájem toho dítěte. Hodně se říká, že dítě ve stejnopohlavním páru trpí, protože mu nedokáže zajistit stejné podmínky jako maminka s tatínkem. Což podle výzkumů pravda není. Fakta ale ignorují nejen běžní občané, ale třeba i poslanci, kteří podepsali ústavní novelu, která by zakotvovala manželství explicitně jako svazek muže a ženy. Ta se opírá o výzkumy, které tvrdí, že dvě maminky nebo dva tatínci nejsou schopní zajistit tak kvalitní výchovu jako heterosexuální pár. Problémem ale je, že argumentovali studií, kde stejnopohlavní pár vůbec nefiguroval. Pak se často objevuje mýtus, že chceme víc práv než heterosexuální lidé a chceme se stát privilegovanou skupinou. To je ale zcela chybné čtení reality. Ta je totiž taková, že heterosexuální páry mají výrazně více práv, co se týče vzájemných vztahů mezi manželi a ve vztahu k dětem. U nás ten sociální rodič nemá žádný právní vztah k dítěti svého partnera. Jde tam opravdu jen o narovnání.

Zmínil jsi nedávnou důvodovou zprávu k ústavní novele, která by manželství zakotvovala striktně jako svazek muže a ženy, na jejíž nedostatky si ty upozornil jako jeden z prvních. Jaké další nedostatky kromě již zmíněných si tam objevil?

Prvním nedostatkem je opakovaná dezinterpretace dat. První příklad jsem už zmínil. V druhé řadě ještě autoři důvodové zprávy překroutili závěry výzkumu americké psycholožky Charlotte J. Patterson. Ve svém výzkumu z devadesátetých let ověřovala tezi, jestli muž-muž nebo žena-žena skutečně nedokáží zajistit takové podmínky pro dítě jako muž-žena. A světe div se, zjistila, že to pravda není. A tehdy byla jednou z prvních průkopnic tohoto zjištění. Její závěr ale už autoři novely nezmiňují, odkazují se pouze na tezi, vůči které se Patterson vymezila a odmítla ji.

Problematický byl i fakt, že drtivá většina předložených dat vznikla v době, kdy jsme já ani ty nežili. Bylo tam zmíněných asi šestnáct studií a devět z nich vzniklo na konci minulého století. Problém to začíná být v momentě, kdy se máme rozhodovat na základě dat, které jsou čtvrt století stará. Společnost se nějak vyvíjí a u nás je jasně vidět, že chce manželství pro všechny. Šedesáti procentní podpora stejnopohlavních sňatků je opravdu vysoká. Jen pro kontext, v době, kdy byl tento zákon přijat ve Francii, tak jeho podpora se pohybovala kolem padesáti procent.

Proč je podle tebe manželství pro všechny na té legislativní úrovni zabržděné?

Problém je, že česká společnost není rovnoměrně reprezentovaná ve sněmovně. Jak i zmiňuje sociolog Daniel Prokop – skupina mužů starších čtyřiceti pěti let se nejvíce vymezuje vůči otázkám, které se týkají genderu nebo sexuálních menšin. A tito muži tvoří nejpočetnější skupinu nejen ve sněmovně, ale téměř ve všech volených politických orgánech. Ono se to ukázalo i u té ústavní novely, kterou podepsalo osmdesát procent mužů a průměrný věk byl padesát dva let. Na to jsem si dokonce udělal tabulku.

Když se podívám na tvé úsilí a kolik tomu dáváš energie a času, jak potom vnímáš politiky, kteří by vlastně měli veřejnost reprezentovat, a především by neměli prohlubovat tu nenávist, a jejich výroky jako „Kdyby mě měl adoptovat homosexuální pár, radši skočím z okna.“, což řekl Tomio Okamura, nebo výrok prezidenta Zemana „Chtěl bych oznámit, že pokud takový zákon opravdu dostanu na stůl, budu ho vetovat.“?

Mě se to nedotýká nijak. Vadí mi, že se to dotýká jiných lidí. Co se týče mě, tak já téměř k žádnému z českých politiků nebo političek nevzhlížím. Respektuji je jako každého jiného člověka, ale z jejich zpátečnických a často útočných výroků si hlavu nedělám. Říká se, že Sněmovna je zrcadlo společnosti. Podle mě je to ale špinavé zrcadlo, takový pochroumanější odraz společnosti. Není to tak, že by homofobní názory měla ve sněmovně, natož ve společnosti většina lidí, ale málo jich také bohužel není. Titulek o tom, že nějaký politik nebo politička manželství pro všechny podporuje, nezaujme. V médiích spíše rezonují ty homofobní výroky.

Ještě z jednoho důvodu mi takové výroky hodně vadí. Legitimizují totiž narativ, že jsme něco míň. Z dlouhodobějšího hlediska, pokud tady budou veřejně zaznívat od lidí jako je bývalý místopředseda sněmovny Okamura nebo brzy bývalý prezident Zeman tyto nepřijatelné výroky, tak je to prostě problém.

Když se posuneme od výroků politiků k tomu, jak veřejnost přistupuje k LGBT komunitě. Podle výzkumu kanceláře ombudsmana z roku 2019 se padesát pět procent gayů, leseb nebo trans osob někdy setkalo s vyhrožováním, zastrašováním i fyzickými útoky. Setkal ses ty osobně někdy s verbálním nebo fyzickým útokem kvůli tvé sexuální orientaci?

Nedokážu říct, jestli tím hlavním motivem byla moje sexuální orientace. Ale s verbálním útokem jsem se určitě setkal, v podstatě vždycky když jde na první dobrou poznat, že jsem gay. Tedy například v momentě, kdy jdu s klukem po ulici za ruku, tak si hned vyslechnu, že jsme nechutné buzny. Nepříjemná situace nastala i v přítomnosti mé rodiny. Byli jsme v restauraci a já na sobě měl pletený svetr s růžovým plameňákem od mé mamky, který na první dobrou některým lidem evokuje – to je gay. Paní od vedlejšího stolu měla okamžitě potřebu nahlas vykládat svým kamarádům, že by doma gaye nezvládla, že by takového syna nechtěla. Tehdy se mě zastala rodina.

V posledních dnech jsem se na sociálních sítích setkala s názorem, že tyto problémy LGBT komunity jsou kvůli tomu, že na sebe LGBT lidé „upozorňují“. Myslíš si, že kvůli medializaci toho tématu dochází k prohlubování nenávisti ve společnosti?

Je medializace a medializace. Na jedné straně je ta, kdy se udělá rozhovor se zajímavým člověkem a třeba mimoděk z rozhovoru vyplyne, že má jinou než heterosexuální orientaci – třeba že muž zmíní, že ho v jeho práci podporuje přítel. Tohle je skvělý přístup, normalizuje to tu jinakost. Lidé ji lépe přijmou. A pak je ta negativní medializace, bohužel častější, kdy se vezmou fotky z Prague Pridu, kde je ze šedesáti tisíc lidí deset v latexu, a všichni jsme najednou v latexu. Je to hodně na médiích a já mám pocit, že to nezvládají.

Takže upozorňovat nebo neupozorňovat?

V momentě, kdy se nebudeme ukazovat, kdy zmizíme z veřejného života, a pak někde budou dva kluci spolu, tak to spíš vyvolá reakci typu: jste nechutní. Bohužel, někteří lidé takto přemýšlí. Musí se to ukazovat, otázka ale je jak. Co se týče filmu, tak to je stereotyp za stereotypem. Gay je vždy ten promiskuitní nejlepší kamarád, který vezme hlavní ženskou postavu na nákupy a dá jí dobré slovo. Takové gaye já ale vůbec neznám. Mám kolem sebe velmi zajímavé muže, často v milujících vztazích.

Koho ty za sebe viníš za útok u gay baru v Bratislavě? Je to právě ta nenávist prohlubovaná politiky a médii, nebo je to ojedinělý extremistický čin?

Jakýkoli nenávistný veřejný projev politika, který má nějakou podporu voličů, legitimizuje v očích některých lidí to, že na nás mohou pořvávat, plivnout nebo nás fyzicky napadnout. Slovensko je ještě v horší situaci, protože tam nemají ani registrované partnerství. A nepřijali ho ani po té hrozné události. Nejlépe to asi shrnula Zuzana Čaputová, která řekla, že i slova jsou zbraní. S tím souhlasím. Když stokrát řeknu, že queer lidé jsou nechutní a dehumanizuji je, tak si někdo začne myslet, že je to vlastně v pořádku na ně zařvat nebo plivnout.

Nebo jít do baru a zastřelit je, v extrémních případech. Jak ty si vnímal ten útok v Bratislavě, co byly tvoje první myšlenky potom, co ses dozvěděl, že se to stalo?

Já jsem to hrozně dlouho nedokázal zpracovat, ale vím že už ten den jsem sjížděl pořád dokola sociální sítě a sledoval to krok za krokem. Dostalo mě to až teď o víkendu, skoro dva týdny po události. Je strašný, že se to děje, že se to děje tak blízko a je to o to děsivější, že se to děje lidem kvůli nějakému přirozenému rysu jako je sexualita. Spoustu lidí to šokovalo, ale spoustu lidí to začalo i zpochybňovat, například Kotleba, šéf Kotlebovců na Slovensku. Ten si pozval dva dny po události do svého interview otce vraha, který začal rozvádět konspirace, že vrah je oběť a tak dále.

Přistihl ses po těch událostech, že bys šel po ulici a měl si strach?

Já si to moc nepřipouštím. Ale kolem mě se někteří lidé stáhli, zcela pochopitelně. Podle mě je tam dvojí reakce, buď se lekneš a zjemníš radši svůj šatník, nebo naopak dáš najevo, že se nenecháš zastrašit, a ještě víc ukážeš, že seš součástí té komunity. To je možná spíš můj případ.

Myslíš, že za deset let budeš stát se svým partnerem před oltářem? Máme tady podmínky, aby došlo k té změně?

Do té doby nás pravděpodobně čekají dvoje sněmovní volby. Nedokážu odhadnout, kdo tam bude sedět. Samozřejmě doufám, že ano. Není to o tom, že bych si nechtěl připustit, že tady jsme a nic se nemění. Myslím si, že se budou muset do sněmovny dostat lidé, kteří nevyrostli v komunismu, kdy homosexualita byla dekriminalizována až v šedesátých letech a ze světového seznamu nemocí vyškrtnuta až v devadesátých letech.

Musí se tam dostat lidé, kteří kolem sebe mají homosexuální kamarády, tedy kdy to není už my a oni, ale jsou to moji kamarádi. Pokud se nám povede lépe odrazit rozmanitost společnosti a její nálady a postoje, které k těmto tématům včetně genderu mají, tak si myslím že ano, dojdu k oltáři. Jestli si do té doby teda najdu kluka.

Autorka: Martina Robotková