V posledních dvou letech přichází jedna krize za druhou. Pandemie, válka na Ukrajině a v neposlední řadě stále zvyšující se ceny energií. „Covid byl těžký, s kolegy jsme se shodli, že nám Bible najednou ožila před očima,“ říká evangelická farářka Hana Ducho. Velká část společnosti se nyní dostává do existenčních potíží. Mají proto lidé větší tendence obracet se k víře? A jaká témata aktuálně hýbou evangelickou církví?
Jak dlouho už jste farářkou?
Tady v Pardubicích jsem již pátým rokem, předtím jsem byla šest let v Šumperku, ale mezitím jsem byla pět let na mateřské.
Setkala jste se někdy s nepochopením, že jste žena a zároveň farářka?
Spíše s otázkami lidí, že jsou překvapeni/zaskočeni, protože se nikdy předtím s žádnou farářkou nesetkali. Ale nepochopení přišlo možná od lidí, kteří jsou v církvi, kde ty ženy jako farářky být nemohou. Setkávám se hodně s aha efektem v pozitivním slova smyslu. Často jsou překvapeni právě i tím, že můžeme mít rodiny a celé to působí civilně.
Věděla jste hned od malička, že to chcete být farářkou?
Ne, to jsem takhle neměla, ani nejsem z farářské rodiny. Mamka je katolička a taťka je evangelík, takže u nás se to mísí oboje. Já vlastně vždycky říkám, že moji rodiče jsou důkazem toho, že to jde a dá se to propojit a žít vedle sebe živě v katolické i evangelické zbožnosti. Musí se prostě jenom chtít. Myslím ale, že moji rodiče se v tom ani nijak extra nepřekonávali, že v sobě přirozeně měli toleranci k tomu druhému. Takže já vyrůstala v obou církvích. Obě mám dost po obou stránkách nahlídnuté.
Baví vás ta práce?
Baví mě to, pro mě je důležité, že ta práce dává smysl. Když potom v lidech vidím nějakou radost z mého zvěstování, které u nich nachází místo, když cítím, že jim to pomáhá se strachy a začíná se jim v životě něco měnit. Tím se mi to vrací.
Když mluvíme o strachu, tak v současnosti je řada lidí v existenčních krizích, předtím jsme si prošli covidem, pak válka na Ukrajině. Pociťujete, že jsou lidé ve větších obavách a častěji se na Vás obrací?
Ano, to určitě. Covidový období bylo speciální, protože i kostely byly zavřené. S kolegy jsme se shodli, že Bible jako taková najednou ožila. Vždycky z ní čerpáme rady a jako faráři se snažíme přetlumočit a předat to hlavní poselství a aktualizovat ho. Díky covidu jsme vlastně zjistili, jak kdyby Bible byla přesně napsaná do krizí. Všechny texty najednou ožily, daly se aktualizovat. V době pohody není totiž třeba lidi tolik utěšovat. Bylo důležité nabídnout lidem prostor, aby své strachy mohli artikulovat, aby hlavně věděli, že je na místě mít strach. A že jen protože jsme Křesťani, tak si nemusíme hrát na to, že to je v pohodě. V pohodě to nebylo a strach jsme měli všichni.
Takže bohoslužby byly i terapeutické?
Bohoslužby jsou místem, kam přicházíme se svými pochybnostmi i strachy a díky tomu, že jsme spolu, tak se mnohem lépe daří vnést ty problémy do prostoru a převést je do nějakého humoru, respektive my ty problémy sdílíme, což samo o sobě může pomoci.
Takže se dá říct, že ty problémy společně zlehčíte?
Někdy se mohou zlehčit, někdy převést do humoru, ale není to pravidlo. Spíš v tom našem společenství vytvoříme takovou síť, která nám to pomáhá nést a ten problém je pak mnohem snesitelnější.
Začala mezi lidmi více rezonovat spiritualita, mají potřebu se v době krize k něčemu obrátit?
Tohle je otázka spíše pro psychologa, ale já to vnímám tak, že lidé potřebují obecně slyšet vysvětlení k mnoha věcem. Spirituální je každý člověk, ale záleží, jestli si tu spiritualitu v sobě hodlá pěstovat. Záleží, jaký typ spirituality lidi vyžadují, ale je pravda, že mi psalo více lidí, už jen tím, jak jsme rozjeli online bohoslužby. Byl o ně obrovský zájem a sledovanost stále rostla. A ten online přenos funguje doteď.
Takže se dá říct, že nám ta spiritualita pomáhá se strachem?
Ano, a hodně k tomu patřilo, že člověk svůj strach přetavuje do pomoci druhému, což je také forma spirituality. Potřebujeme se s tím nějak vyrovnat a ta pomoc ostatním nám pomáhá. To bylo důležité jak na začátku první vlny covidu i na začátku války.
A nyní jdou lidé ze strachu do strachu. Je tedy strach hlavním tématem, co na v církvi řešíte?
Ne to ne, to určitě není teď hlavní téma.
Co tedy chtějí lidé v kostele v současné době nejvíce slyšet?
Chtějí vědět, že to všechno může být náročné. Důležité je, abychom tyto události neinterpretovali jako nějaký Boží trest za něco. Nevíme to, třeba je, ale na nás není, abychom to říkali. Musíme je ujistit, že je v tom Bůh s námi, třeba i svým pláčem a nemusí vždy mocně zasáhnout. A klíčová je hlavně výzva k solidaritě.
Byly online bohoslužby dostatečnou náhradou?
Vždycky to bude náhrada, ale v té době jsme za tu možnost byli vděční. Měli jsme ale strach, že se lidé po covidu do kostelů nevrátí. Což se nakonec nekonalo, protože jich přišlo spoustu nových.
Myslíte úplně nové věřící?
Buďto přešli z jiné církve, anebo se stali věřícími.
Pomohl tomu covid?
Některým určitě ano, ale neřekla bych, že to bylo zásadní.
Vy prý i za lidmi dojíždíte?
Jezdím na bohoslužby, jezdím do Horního Jelení a potom jezdím k lidem osobně (hlavně pro ty, kteří jsou indisponovaní), na návštěvy, na rozhovory, anebo oni jezdí sem ke mně.
Slyšela jsem, že jezdíte i do domova důchodců?
Jezdím, my tam máme i bohoslužby a s kolegy se střídáme.
Působí to na vás jinak, když máte v kostele mladší lidi a potom v domově spíše ty starší, respektive cítíte, že tam je jiná energie?
Ano, tam se musím vyrovnat i s tím, že tu bohoslužbu musím absolutně minimalizovat, protože mě kolikrát moc seniorů nedokáže ani vnímat, jelikož trpí například demencí. Já oproti tomu učím i děti ve škole, a to se nedá porovnat, tam je úplně jiná energie, tam se furt něco děje.
Takže vy jste i učitelka?
Mám mini úvazek na jedné křesťanské škole a tam učím křesťanskou výchovu ve čtyřech třídách. U seniorů je ta spiritualita ale mnohem větší. Mohou si opakovat známé texty a užívají si tu mou přítomnost jako představitele církve. Je to spíše o momentálním setkání, než aby ode mě získali něco nového.
Když za Vámi někdo přijde, vlastně si neumím představit, jak to funguje. U psychologa to je poměrně jasné, mají nějaké zajeté principy, ale jaké jsou Vaše cesty pomoci?
Určitě nějaké manuály máme, ale primárně je naše síla v tom, a to zahrnuje i terapie, že člověku nasloucháme a přijímáme to, co říká. V tom jsou terapeuti na stejné vlně.
Takže se to dá přirovnat s k psychoterapii?
Já nejsem kompetentní psychoterapeut. Máme věci, ve kterých jsme si velmi blízcí. Můj rozhovor může mít terapeutický účinek, ale pak jsou tam věci, které máme jinde. Našemu rozhovoru se říká pastorační rozhovor, což znamená pastýřský, podpůrný, doprovodný. A určitě může i vyléčit, pokud je někomu mizerně.
Přišel za vámi někdy člověk a vy jste si řekla, tohle už je nad moje síly a kompetence, musím toho člověka poslat k odborníkovi?
Ano, to jsem zažila a je to svým způsobem respekt k profesi psychologů a psychiatrů. Musím tomu člověku ukázat, kde jsou moje hranice pomoci. Ale ta volba je vždycky na něm samotném. Naše pomoc je o naslouchání, přijetí a nabídnutí něčeho potěšujícího, což se děje třeba formou společné modlitby.
Kde berete energii tolik se rozdávat?
Musela jsem se učit rozpoznat tu chvíli, kdy ji musím já sama přiměřeně čerpat a odpočívat. I já sama jsem párkrát byla na nějaké hranici syndromu vyhoření, takže jsem si v podstatě našla svoje způsoby pomoci, ať to je pěstování osobní spirituality anebo věci, které mi dělají dobře jako je sport hudba a ráda chodím do přírody na túry.
Je i pro mladé lidi křesťanství stále aktuální téma?
Určitě ano.
Takže je to věc, která má i v ateistické zemi má nějaký potenciál do budoucna?
To si myslím, že určitě ano, ale musíme být pořád nějakým způsobem věrohodní.
Dá se tedy říct, že se musíte přizpůsobovat té moderní době?
Stále bychom měli jít s tím, co tou dobou hýbe, když teď je válka, tak musím mluvit o válce, nemůžu si vzít téma která není vůbec aktuální.
Já to myslím spíše tak, že jsme v řadě věcí hodně uzavření oproti západu. Narážím třeba na situaci na Slovensku a vraždu gayů. Musí se církev o těchto otázkách bavit, je to pro ni palčivé téma?
Myslím, že tohle je pro naši církev velký úkol. Úkol naší církve je poskytnout těmto lidem pocit bezpečí a přijmout je. My jsme ti první, kdo by je měli přijmout. Naše církev vydala několik let zpátky prohlášení, že homosexualita a LGBTQ komunita k nám patří, že to není žádný hřích ani nemoc, a mají tu své opodstatněné místo.
Takže byste oddala pár, který by byl homosexuální?
Já jsem oddala a není to pro mě problém.
Takže tato témata zahrnujete do svých kázání?
Ano, velké téma pro nás ale bude přijetí transgender a nebinárních lidí. Budeme muset doprovázet celé rodiny, pro které se to v životě objevilo z ničeho nic. Pro ty rodiče a společnost kolem nich je to velmi náročné.
Proč si myslíte, že se lidi bojí být věřící nebo proč je tady tolik ateistů, bojí se lidi neznámého?
K církvi jako instituci mají blok, protože tam už máte zároveň nějaký závazek, scházíte se s lidmi, kteří vám vůbec nejsou sympatičtí a pro mě osobně je to pozitivum církve, že jsme vedle sebe jako Křesťani, i když chemicky bychom se nevybrali. Učí nás to spolu být a vycházet, a pro někoho to může být bariéra.
Já se třeba osobně setkala s názorem, že každá církev je jako sekta, a to nemyslím zle, proč to tak je?
Možná nějaká dřívější zkušenost, možná předsudky a možná si ta církev sama o sobě vytvořila špatný obraz. Nevím, nedokážu vám na to odpovědět, a ani nad tím sama moc nepřemýšlím, proč to takhle vnímají. Ale vždycky mi dělá radost ty ledy roztavovat a vím, že se nám to daří. Občas slýchám, my jsme si mysleli, že jste „divní a ujetí“. Pro mě se to stalo takovým sportem ukázat ostatním, že jsme úplně normální lidi.
Máte nějaký konkrétní příklad?
Dělali jsme tady párty pro spolužáky dětí ze třídy a i přesto, že mě většina těch rodičů znala, tak se báli, že to bude „uťápnutý“, že tady nepoteče žádný alkohol a že to bude strašná nuda. A když odcházeli, tak mi řekli, že jsme úplně normální a já si jen říkala, co jste si o mně mysleli? Ale nikdy jsem se jich na to neptala a tu otázku si ani nekladu, počítám s tím, že lidé mají předsudky.
A zeptá se třeba někdy někdo na radu v určitém duchovním smyslu?
Přišli za mnou lidi úplně z venku a chtěli se se mnou třeba jen poradit, řekli mi, že nejsou připravení jít k psychologovi a fungovalo to pro ně jako určitý mezistupeň. Nebo mě někdo žádal o modlitbu, že oni to neumí. Pro mě to jsou vždycky perly, ale ukazuje mi to, že jsme tady správně, i kdyby to pomohlo jen jednomu člověku
Takže modlitba pomáhá i nevěřícím lidem?
To je moje přesvědčení, ale pro mě je důležité, že si o ni sami řeknou. Mám kamarádku, která je hodně vyhraněná proti církvi, ale když se jí něco děje v rodině, tak mi řekne modli se za mě prosím a pak zase nic.
Napadá Vás ještě něco, o čem v církvi poslední dobou hodně debatujete a mělo by to zaznít?
Určitě to budou globální změny klimatu. Dost o tom mluvím a snažím se to tematizovat. Důležité je přiznat, že jsme v tom jako lidstvo selhali. Je to náš domov a musíme ho opečovávat. Mám pocit, že se to společnost snaží vytěsnit.
Je společnost rozdělená?
Je rozdělená, byla v covidu a je i teď. Vnímám ve společnosti velikou nevraživost, hlavně díky dezinformacím.
Řešíte i dezinformace?
Zmiňuji to v přímluvných modlitbách. Modlíme se i za seriózní novináře. Do kázání se snažím zahrnout to, co se mnou ten týden rezonuje, protože když to rezonuje mnou, tak má schopnost to rezonovat i druhýma. Když byl covid, tak jsem třeba hodně mluvila o smrti a umírání.
Ve smyslu, že smrt je součástí života.
Ano, ale o tom jako Křesťani mluvíme stále. Ale velký problém byl, že lidé umírali sami a nemohli se rozloučit. To bylo na covidu to nejhorší. Takže jsem se skrz ty nedělní kázání snažila lidem poskytnout útěchu. Bylo hodně těžké, že lidé nemohli tady na zemi rozvázat pouta skrz pohřeb.
Jak jste to řešili?
Snažili jsme se mnoho pohřbů odložit, případně udělat pohřeb v úzkém rodinném kruhu a širší rodině nabídnout online přenos.
Měli lidé více strach ze smrti během covidu?
Ano, to měli. Vir si nevybíral a všichni jsme měli strach o naše blízké. Důležité je smrt tematizovat a říct, že je legitimní o ní mluvit. Nevytvářet tabu a položit to jako téma na stůl, pak je prostor pro prožití toho strachu. Pokud ta smrt přijde, tak je důležité si projít celým tím bolavým procesem a všechny fáze bolesti si prožít, abychom byli připraveni toho člověka pustit.
Gabriela Jezberová
názorně 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.