O fungování handicapovaného stolního tenisu s předsedou para komise Jaroslavem Hadravou

Handicapovaní sportovci jsou i v dnešní době okrajové téma nejenom v tomto odvětví. Para sport prošel v posledních letech velkými změnami a další ho čekají. Současný předseda para komise České asociace stolního tenisu Jaroslav Hadrava, nastínil problematiku zařazení a hledání nových hráčů do jedné z jedenácti kategorií tělesně postižených a jeho celkový pohled na koncept handicapovaných sportovců.

Nejprve uvedeme, jakou osobností pro para komisi a sport jste. Mohl byste, prosím, říct, jaké úspěchy máte na svém kontě a představit z nich alespoň jeden, na který vzpomínáte dodnes a je pro Vás nejvýznamnější?

Se stolním tenisem jsem začal po úrazu. Od roku 2003 jsem v TJ Sokol Lhůta. S reprezentací jsem začal jezdit v roce 2005. Od sezóny 2008/2009 jsem se začal úspěšně prosazovat na mezinárodním žebříčku. Nejlepším výsledkem je v roce 2009 a 2011 stříbrná medaile na Mistrovství Evropy a také účast na mistrovství světa 2010 a paralympijské hry v Londýně 2012. Poté se bohužel zhoršil můj zdravotní stav, a proto se nyní víc soustředím na akce spíše organizačně a společensky než herně.

Kdybyste měl porovnat para stolní tenis před deseti lety a dnes, našel byste nějaký zlomový bod či cokoliv zásadního, co se za tu dobu podstatně změnilo?

Změny jsou obrovské. Celý vrcholový sport je založený na penězích. Když jsem začal v roce 2005 jezdit s repre, tak v té době byl obrovský problém mezi svazy, které řídily sport postižených a fungovali jsme pět nebo šest let bez finančních prostředků. Z tohoto důvodu například úspěšní medailisté z paralympiády v Athénách skončili a reprezentace se rozpadla. Jezdili jsme ve třech až čtyřech lidech v kategorii vozíčkářů, kategorie stojících dopadla podobně. Největší změnou je podle mě transformace para sportu jako takového. Vozíčkáři jsou součástí České asociace stolního tenisu od roku 2016, v té době jsem končil v pozici předsedy vozíčkářů. Jako posledním krokem se mi povedlo dostat celý para stolní tenis pod asociaci. Změny jsou znát i v celkovém systému reprezentace, financí a propagace.

Nabízí se otázka na takzvané gestorství, které je pro para sport novinkou. Mohl byste přiblížit o co jde a co to obnáší?

Gestor je organizace, která sport postižených zastupuje na úrovni agentury nebo MŠMT. NSA vyzvala všechny organizace, kdo má o gestorství zájem, aby předložily svoji koncepci, rozhled daného sportu do budoucnosti a podle toho pak by vybrala gestora, který ten sport bude řídit a zastupovat. Bylo několik variant, nemusela to být Česká asociace stolního tenisu, mohl to být například Český para sport, Česká asociace tělesně handicapovaných sportovců. Prostě ty, které splní podmínky. Výsledkem je zastřešení tělesně i mentálně postižených. Smyslově postižení jsou samostatnou jednotkou a řídí se sami.

Přesuneme se na hledání nových talentů. Jak těžké je oslovení nových hráčů a jak následně probíhá jejich případné zařazení do reprezentace?

Když se podívám deset až patnáct let zpátky, tak my jsme bohužel neudělali nic pro to, abychom někoho sehnali. Čekáme, než se někdo objeví a sám aktivně řekne, že s námi chce fungovat. Což je samozřejmě něco, co přinese jednoho až dva hráče za rok i dva, a to je strašně málo. Chybí u nás aktivní vyhledávání a aktivní účast. A opět, záleží zase na penězích. Náborové a propagační akce stojí spoustu peněz a práce, která tady do dvou let zpátky ještě nebyla. Cílem komise nyní je zlepšení a zintenzivnění hledání. Ale celkově je šance nových hráčů velmi malá. Spíš máme starší hráče, s dětmi je to velký problém.

Jaké podmínky musí splňovat potenciální noví hráči, kteří by měli indispozice k zařazení do jedné z kategorií?

U sedících je to jednodušší. Málokdy se stane, aby u nich byla klasifikace špatně provedená. U stojících je to opačně. Častěji se u nich vyskytuje špatně zařazená klasifikace, a tak někdy tituly vyhrají na Mistrovství republiky hráči, kterým kategorie nepatří či je světová klasifikace poté nezařadí.  Prvně je nutné projít českou klasifikací, od které se potom, pokud jsou ambice na reprezentaci, přesouvá hráč ke světové. Na letošním světovém okruhu v Ostravě mezinárodní klasifikátoři například překlasifikovali nové hráče jinak, než tomu bylo předtím u nás v republice.

Jak nahlížíte Vy na systém kvalifikací? Je dle Vás dobře systematizovaný nebo byste měl nějaké výhrady?

Je rozhodně lepší mít u nás mezinárodního klasifikátora, který by ji provedl dobře a uměl ji prosadit pak i u mezinárodní úroveň. Ale není to jednoduché. Jedna věc je mít klasifikátora, druhá pak mít dobrého klasifikátora mezinárodně uznaného a třetím faktorem je pak mít kontakty do světa, aby nám tu klasifikaci uznali. Takovouto sílu mají tři až čtyři státy na světě. Bohužel i sem vstupuje politika. U některých našich hráčů, kdyby startovali například za Velkou Británii, tak by splňovali kategorii, jakou mají, u nás ji ale mají pro své postižení až moc těžkou. V podstatě je ze všech stran špatné všechno, ale vůbec nevím, jak to změnit. Vliv těch silných států je obrovský.

Takže klasifikace může být i subjektivní?

Určitě, nebudu tvrdit, že to tak není, vždycky nějaké subjektivní hledisko bude. Připadá mi to jak u soudu. Na jedné straně obhájce, na druhé soudce a je to v podstatě hra. Jsou státy, které si na klasifikaci přizvou i své doktory, kteří jim jsou schopni i oponovat. My jsme toto neměli. V tomto směru se to teprve učíme. Je to další cíl, co do budoucna zlepšit.

Neuvažovala para komise s asociací o nějakém propojení soustředění či akcí se „zdravými“ hráči a reprezentanty?

Vozíčkáři nám jezdí do zahraničí na kempy s jinými vozíčkáři. Žádný stát nemá tak velkou základnu postižených, abych zřídil centrum, kde by společně trénovali. Naši hráči jezdi například do Polska a Srbska. Na každém našem soustředění jsou zdraví hráči samozřejmě, bez toho by to nešlo. Dneska je ve světě běžné, že postižení mají sparingy z ligových řad, kteří si za stolem sednou na židli a simulují hru vozíčkáře. Ale pořád to není ono. Čím větší postižení, tím je variabilita hry jiná. To prostě člověk na židli nenasimuluje. Je to znát.

Obecně se handicapovaný sport v médiích neobjevuje ani z poloviny tak často v porovnání s klasickým sportem. Víte, čím to může být?

Je to jednoduché. Para sport nikdy nebude tak sledovaný jako sport zdravých, co se týče zájmu lidí. Vždycky to byla okrajová záležitost. Ale taky je zde na vině nefunkčnosti medializace. Na Slovensku jsou v tomto dál. U nás paralympijský výbor začal fungovat před rokem op změně vedení. Dnes je to vedení cílevědomější a aktivnější. Za mě se to bude určitě zlepšovat. Za čtrnáct dní máme mistroství světa v Granadě, kam s námi jede televizní štáb, který bude aktivně informovat a přenášet vše na kanálech. Dle mého názoru je to velký posun kupředu.

Děkuji za rozhovor!

Také děkuji.

Aneta Kohlmannová

Advertisement