Děti bez budoucnosti

Noční vlak pomalu vyjíždí z Kysaku. V kupé se mnou sedí ještě dvě ženy a chodbičkou se někam stěhuje skupina romských mužů. Jsou hlučnější, později si v oddílu o kousek dál zapálí, takže je v celém vagonu cítit cigaretový kouř. Ve vlacích na Slovensku se samozřejmě kouřit nesmí.

Když se ale šineme ze stanice, nikdo ještě světýlko u pusy nemá, to přijde až v průběhu cesty. Jedna z mých spolucestujících poznamená něco o tom, že se tady za poslední roky Cikáni přemnožili. Hned ale dodá, že není rasistka. Obklopuje nás tma a všem se zavírají oči. Kolem půlnoci zmohla únava také hlasitěji se bavící romské cestující.

Paušalizovat nelze zhola nic, ani vztah majority a romské menšiny na Slovensku. Setkání se spolucestující, která se o lidech jiného etnika vyjádřila jako o něčem, co je přemnožené, považuju spíše za náhodu. Na druhé straně její poznámka zase tak překvapivá být nemusí. O vztahu slovenských Neromů k místním Romům, totiž mnohé vypovídá i to, že skoro polovina romských dětí chodí do čistě romských tříd a představují i více než osmdesát procent všech žáků na speciálních školách. Že je vyčleňování a segregace na Slovenku problém si tamní ministerstvo školství přiznalo teprve před dvěma roky. Slováci se proti dvojímu metru na jiné děti nijak nebrání, spíše se s ním ztotožňují. Mé večerní setkání proto možná něco málo o vztahu společnosti k Romům vypovídat může. Jen bych nerada, aby se generalizovalo úplně.

Vracím se z Hermanovců, kde je romská osada a v ní spousta dětí, které jako i jinde na Slovensku chodí do školy odděleně od bílých Slováků. Segregace nebo přinejmenším neposkytování kvalitního vzdělání romské menšině je zde poměrně rozšířené.

Ráno mě autobus vyplivnul u hřbitova, odkud jsem scházela dolů, směrem, kterým jsem předpokládala náves. Hodlala jsem ji využít jako výchozí bod při hledání zdejší romské osady. Moc snažit jsem se ale nemusela, paní, kterou jsem potkala, byla přímo z ní, a tak jsem šly společně.  Osada stojí na konci vesnice, od silnice je oddělená potokem, který přehrazuje úzký most. Paní všem, co je míjíme, říká, kdo jsem. Zdravíme se. Blátivými uličkami osady, kolem baráků poslepovaných snad ze všeho, co komu přišlo pod ruku, přicházíme do jednoho z domů. Mám tu počkat. Spoléhám na rychlé předání informací mezi domácími, o tom, že mají návštěvu.

V místnosti mě trochu nevěřícně pozoruje dvanáct dospělých očí a malé děti. Někdo z přítomných mi hned nabízí židli. Stolička bez opěradla stojí u kamen. Sedíme v kruhu, někdo na židli, další na posteli a na mě míří první otázky. „Přijela jste z Prahy?“ Pouštím se do vysvětlování toho, proč v Hermanovcích jsem. Než se mohl náš rozhovor nějak víc rozvinout, objevilo se ve dveřích děvčátko. Na krátko ostříhané černé vlasy, bunda a rychlý krok. Jarmila mě vyzývá, aby šla s ní. Vede mě za paní Věrou. Kráčíme po cestě do kopce zpátky kolem druhé školní budovy, co stojí nad osadou. Jarmilina starší sestra Mária žije s rodinou ve zděném domě ve vesnici, nikoli v osadě. Jdeme k ní. Potkáme se tam i s Věrou.

Před Věřiným domem v osadě. Foto: Aneta Lakomá

Je dopoledne a mě zaráží, že se odhadem desetiletá holka toulá po dědině, místo aby seděla v lavici ve škole. Jarmilka ale chodí některá dny až po obědě, protože v Hermanovcích se učí na dvojsměnný provoz. Podle dostupného rozvrhu z let 2020/2021 chodí děti z Béčkových tříd do školy až na odpolední. Jarmila je z 2. B. I ze vzkazů na školních stránkách je zřejmé, že Áčkové třídy chodí do budovy nad hřbitov a Béčkové dole nad osadu.

Jak jdeme do kopce povídáme si a Jarmila občas trochu hledá slova. Stejně jako cizinec, který má menší slovní zásobu. Brno, kde mi říká, že byla s mámou Věrou, neskloňuje vůbec. Romské děti z Hermanovců začínají pořádně používat slovenštinu až ve škole. Na obstojné úrovni se ji naučí někdy koncem prvního stupně. Před tím, než je vcucne vzdělávací systém, mluví převážně romsky. Do školky většinou nechodí, protože není buď místo, nebo zájem. Teprve od 1. ledna 2021 má Slovensko povinný první předškolní rok, což znamená, že těsně před nástupem do školy, musí školky zajistit vzdělání i romským dětem. Dělají to, ale ne dřív, než je to nutné.

Přestože mají tito předškoláci jiné postavení než ostatní, automaticky se počítá s tím, že budou součástí školství, kde se mluví slovensky. Alternativa neexistuje. Školy vyučující v romštině na Slovensku nejsou. Učitelé a asistenti ovládající romštinu i slovenštinu zároveň, jsou rovněž nedostatkovým zbožím. Jazykovou bariéru zakouším i sama. Když v osadě odpoledne fotím, nahrne se za mě vzápětí pár malých zvědavců. Na displeji telefonu jim ukazuji, kde se mají dotknout a povídám, že to můžou zkusit. Nerozumí mi. Někdo v místnosti jim stejnou větu zopakoval romsky a malé ručičky začínají opatrně sahat na červený knoflík na obrazovce. Fotí.

Odpoledne uvnitř jednoho z domů v osadě. Foto: Aneta Lakomá

Dopoledne trávím s Věrou a její rodinou.  Všichni, jak sedí v kuchyni, kromě Kristiána, co teď chodí na střední do Prešova a vychodil i normální základku, jsou absolventy speciální školy. Jev je to rozšířený a ovlivňuje celý jejich další život, do velké míry i budoucnost jejich potomků. Třeba tím, že rodiče nemají povědomí o možnostech pro své děti, jsou lépe manipulovatelní a mají nižší příjem, což znamená i menší možnost poslat potomstvo na školu dál od domova, nebo zaplatit doučování.

„Já jsem nechtěla, aby moje děti chodily do speciální školy. Bojovala jsem za to, aby je vzali na normální základku. Dceru mi chtěli přeřadit do speciální, ale nepodepsala jsem jim papíry,“ vypráví Stanka. Papíry myslí informovaný souhlas, který rodiče musí podepsat, aby děti mohly být přeřazeny do speciální školy. Bez podpisu zákonného zástupce to nejde.

Díky normálnímu základnímu vzdělání dělá teď Stančin syn střední v Prešově, obor obchodní pracovník. Dcera studovala na zdravce. Vysokou nezkusila, protože rodina žije z jednoho příjmu a neměla by na to peníze. Stanka je na mateřské a manžel dělá na stavbách. V zimě jim klesá příjem, protože je méně práce. Sama Stanka vychodila speciální školu, také proto teď svým dětem neumí pomoct s úkoly, což by jinak udělala ráda. Když byla žačkou, záleželo jenom na ní, jestli bude během vyučování nebo po něm něco dělat. „Jim to bylo jedno. Učitel si sedl za stůl a dělal si svoje, psal do třídní knihy. Děti si pouštěly rádio a tancovaly. To nebyla škola.  Když jsem nechtěla, nedělala jsem nic,“ vzpomíná. „Vím, jak psát a číst, ale neznám dobře gramatiku.“

Důsledkem vzdělání ve speciálních školách není pouze to, že rodiče neumí později poradit svým dětem s domácími úkoly, ale i faktická nezaměsnatelnost takových lidí. Vyučit se totiž mohou jen na speciálních středních, které nenabízejí ani obory na úrovni výučního listu. Co se pracovních míst týká, není kolem Prešova moc z čeho vybírat. Všem se zaměstnání hledá těžko. Pro nekvalifikované Romy je ale situace ještě složitější.

Návrat dítěte ze speciálního do normálního vzdělávacího systému je takřka nemožný, jelikož rodiče na komplikovaný boj s úřady často nemají potřebné znalosti. Svou zkušenost s tímto typem vzdělání má i Palo, až nezdravě štíhlý muž odhadem kolem třicítky, který je u Věřiny rodiny na návštěvě. Vyrostl v dětském domově v Prešově, kam jej dali rodiče, protože se o něj nedokázali dobře postarat. V osadě trpěl neustálými vyrážkami a oni chtěli, aby žil v lepším prostředí. Nyní bydlí znovu, kde se narodil. Žije s otcem a matkou. Práci najít nemůže, a tak jej živí rodiče, kteří mu to ale vyčítají. Kvůli tomu, že nemohl sehnat místo, začal krást a byl za to také ve vězení. Prý seděl za výtržnictví.

Toulal se a poflakoval a v takové situaci, kdy neměl do čeho píchnout a byl bez práce, či naděje na jakýkoli přivýdělek, kradl, protože neviděl jinou možnost. Takhle mi to vypráví. Teď mě ze svého místa na gauči ujišťuje, že už dostal rozum a tohle všechno je minulost. Na dobu, kdy chodil do školy se mu příliš vzpomínat nechce. „Lavice byly rozdělené. Po pravé straně museli sedět Romové, na druhé byli bílí. Na zemi byla páska, abychom do těch jejich lavic nešli,“ vzpomíná na školní docházku. Jak se při tom cítil nemíní rozvádět. Emoce shrnuje slovem katastrofa.  

Že vzdělání jejich a jejich dětí nikoho nezajímá, to jsem během dne četla ve výpovědích Stanky i Věry. „Úlohy nám nikdy domů nedávali. Učitelé se báli, že bychom knihy a sešity poničili, roztrhali nebo spálili.  A teď mi dcera přinese domů úkol a já jí neumím pomoct, protože se v těch knihách nevyznám,“ povídá Stanka. Věci domů nedostává ani druhačka Jarmila. Její máma Věra vypráví, že si dcera ze školy nenosí nic. „Ani jedno děcko z osady si nebere věci domů. Alespoň něco psát, kdyby jim dali,“ stěžuje si Věra. V domku nebo spíš chatrči, kde Jarmila s mámou bydlí, nestojí ani stůl, kde by se učila. Je tam jenom postel, gauč a kamna. Jarmila by chtěla být jednou učitelkou, nebo také princeznou. Druhému povolání se nejdřív všichni smáli, a pak jí vysvětlovali otázku. Věra nakonec mé dotazy Jarmile překládala do romštiny, takže míra porozumění byla lepší. Obě, dcera i máma si pochvalovaly školu v Brně, kam Jarmila chodila, když tam Věra nějakou dobu pracovala. O zaměstnání ji ale připravil covid, proto se vrátila do Hermanovců. Na škole v České republice Věra oceňovala, že se tam k Jarmile dobře chovali, neměla špatné známky, učitelka ji dokonce pochválila a mohla si své věci brát domů. Hrdost na to, že si její dcera psala v Brně sama úkoly, je nepřehlédnutelná.

Proč romským dětem nedávají školní pomůcky s sebou jsem se ptala přímo ve škole v Hermanovcích, jenže odpovědi jsem se nedočkala. Kulturní antropolog Alexander Mušinka mi ale později vysvětlil, že se obecně na Slovensku jedná o poměrně rozšířenou praxi.

Všechny děti, kterých se během dne ptám, jakou školu navštěvují říkají, že tu nad osadou. Žádné nesní o střední. Holky počítají s tím, že budou doma. Odhaduju, že budou rodit děti, což je zde jediný rozumný příjem, když nenajdete zaměstnání a nemáte sociální ani jiný kapitál na to, abyste se sebrali a odstěhovali pryč. Když už máte starší děti, nemá vám je zase kdo hlídat, či není místo ve školce, takže hledat práci se zdá být ještě větším nesmyslem než dřív. Do Prešova trvá cesta autobusem necelou hodinu, stojí peníze, které místní nemají, a šance, že se vrátí s pracovní smlouvou, je malá. Osmák Mario, plánuje jít hned po základní škole dělat do výkopů do Česka jako jezdí jiní neplnoletí kluci z osady, samozřejmě na černo. „Mám tam holku, ale říkal jsem jí, že musí počkat,“ povídá mi, když vedle nás, mě a Jarmily, jede na kole cestou z osady. Zní mi to jako odpověď ošlehaného dospěláka, který rozvažuje, co se životem. Mario ví, bude vydělávat v České republice. Na střední ani nepomyslel.

Aneta Lakomá

Advertisement