Meditace s českým buddhistickým mnichem. Bhante Gavesako opět navštívil Prahu

Pozdravit sepjatými dlaněmi a úklonou, oslovovat Ctihodný, za žádných okolností se nedotýkat a navštěvovat jedině s doprovodem. Seznam základních pravidel, jak se chovat v přítomnosti mnicha, si můžou návštěvníci pražského buddhistického Centra Lotus přečíst hned u vchodových dveří, kde visí na nástěnce spolu s pozvánkou na výuku stání na hřebících. A zatímco si v ulicích lidé připomínají události sedmnáctého listopadu, největší sál v centru se naplňuje těmi, kteří dali přednost setkání s českým buddhistickým mnichem Gavesakem.

Foto Jana Mikolášková

Mnich (neboli Bhante) Gavesako se narodil v Plzni, zvolil si ovšem život v klášteře v zahraničí. Poprvé si ho vyzkoušel už v osmnácti letech, kdy se vypravil do kláštera ve Velké Británii. Od té doby žil v klášterech v Thajsku, Švýcarsku, Itálii, Německu, na Novém Zélandu a v Norsku. Jeho návštěva je pro českou buddhistickou obec opravdu vzácná, o čemž svědčí i velká účast. Do sálu se podle počtu připravených meditačních polštářků vejde čtyřicet lidí, polštářky si ale mezi sebou všichni rychle rozebrali, později příchozí se tedy musejí podělit o nepohodlné skládací lavičky ze dřeva, které byly složené ve skříni – s jejich použitím se asi nepočítalo.

Na programu setkání je dvacetiminutová meditace a následná diskuze o životě v klášteře, po oficiálním konci ještě bude možnost setrvat u neformálního rozhovoru u čaje. Tématem rozhovorů s mnichem by měla být podle vyvěšených pravidel jedině Dhamma, tedy buddhisticky pojatý způsob bytí, podle všeho je ale i hlavním tématem konverzací, jejichž útržky slyším všude kolem sebe. Lidé, kteří se předtím nikdy neviděli, si na meditačních polštářcích (ti méně šťastní na dřevěných lavičkách) vyměňují zkušenosti z meditace a sdílí poznatky ze své praxe.

Zastavuji se na chodbě za Bhante Gavasakem ještě před začátkem, abych se ho zeptala, jestli můžu ze setkání udělat reportáž a během chvilky bezmyšlenkovitě porušuju téměř všechna pravidla kontaktu. Mé omluvy ale přijal s úsměvem.

Bhante konečně vstupuje do sálu, všichni sedící utichají a zdraví jej sepnutýma rukama a opakovanými úklonami. Když se usadí pod velkou sochu Buddhy, paprsek světla z křišťálového lustru, který bude co nevidět zhasnut, jim oběma dopadá na hlavu. Bhante nabízí tichou variantu meditace, na žádosti z publika ale začne s meditací vedenou. Do tmy a ticha, které nastává mezi jeho promluvami, doléhají zvuky z ulice. Výkřiky opilých turistů, dozvuky oslav státního svátku, projíždějící auta. Ze sálu Centra Lotus, které se nachází v Dlouhé ulici na rohu Staroměstského náměstí, vidím přes ulici na protějším domě sochu Panny Marie, za rohem si domýšlím Týnský chrám. Přemýšlím o tom, jak dokáže buddhismus obstát v kulturně i nábožensky odlišném prostředí. V době pozdního kapitalismu, který nepodporuje askezi a střídmost, materiální i smyslovou, kterou naopak buddhismus hlásá. A pozoruhodná vřelost a bezprostřednost všech příchozích způsobila, že jsem se cítila v sále jako doma. Z úvah mě ale vytrhne světlo a pohyb okolo mě. Všichni se klaní se sepnutýma rukama, meditace skončila.

Bhante v druhé části večera odpovídá na dotazy z publika. Návštěvníky zajímá nejvíce jeho život v klášterech, ptají se ale i na meditační praxi nebo diskutují o výkladech různých textů. Po půlhodině přerušuje dotazy pořadatel, na jehož pozvání Bhante přijel, a zve všechny k čaji v kuchyňce. Zvedáme se z tureckého sedu, někdo se protahuje, někdo uklízí polštáře a lavičky, má sousedka vyrobí z krabičky od čaje provizorní kasičku, které se při těchto příležitostech říká dánová krabice, a vybírá od všech příspěvek. Mnichova cesta a nakonec i celý provoz Centra Lotus jsou totiž financovány jen z dobrovolných příspěvků a darů. Přispívá každý, buddhisté vnímají možnost přispět jako příležitost k rozvíjení štědrosti, jedné z buddhistických ctností.

Do kuchyňky se všichni nevejdou, někdo ale odchází dříve, někdo zůstal v sále a věnuje se dál meditaci. Snažím se proplížit mezi odcházejícími lidmi a vyhnout se paní s dánovou krabičkou, protože u sebe nemám hotovost, a odcházím také. Už na schodech si ale říkám, že jsem se možná ani plížit nemusela. Z toho, co jsem dnes o buddhistech pochopila, je mi jasné, že by se na mě asi nikdo nezlobil.

Autorka: Jana Mikolášková