Jako fitko, jen o něco krásnější. Adéla Pollertová o vlastní baletní škole, profesionální dráze primabaleríny i mezerách v tanečním vzdělání

Tančila v Národním divadle i v Hambruském souboru Johna Neumeiera, od kterého se neodchází. Ona to však udělala, vrátila se do Prahy, aby vystudovala a posléze si otevřela vlastní baletní školu, kde se snaží přiblížit a vtáhnout do světa baletu co nejširší společnost.

Adéla Pollertová pedagog či Adéla Pollertová balerína?

Dnes rozhodně pedagog. Užila jsem si krásnou kariéru, tančila své vysněné role. Dnes už mě daleko více těší, když připravíme představení s dětmi v naší akademii nebo když učím dospělé kurzy. Vidět šťastné a spokojené tváře je pro mě největší odměnou.

Mluvila jste o vysněné kariéře. Přitom vaše vesta nebyla úplně tradiční, na konzervatoř jste přišla až v patnácti letech.

Ano, to je pravda. Od mala jsem se věnovala moderní gymnastice, cvičila jsem na koberci, se stuhou, švihadlem a dalším náčiním. Když jsem byla na soutěžích, rozhodčí i trenéři mi vždy říkali: „Ty na tom koberci tančíš“. Když jsem končila základní školu, rozhodovala jsem se, co dál. Pak jsem zaslechla cosi o taneční konzervatoři a řekla jsem si proč to nezkusit, tak jsem šla, zkusila a vyšlo to.

Jak vypadalo ono „zkusit to“? Standardně skládají uchazeči talentové zkoušky kolem dvanácti let, vám už ale bylo patnáct.

Ano, já jsem dělala rozdílové zkoušky. Přišla jsem na sál, řekli mi uděleje provaz, hvězdu a roznožku. Já vše předvedla a říkala jsem si to je jako všechno? Pak proběhla cvičení na hudební sluch a jevištní cítění, nakonec za mnou přišli a řekli: „bereme vás“. Já odpověděla, že děkuju, že se ještě rozmyslím, ale paní profesorka byla nekompromisní: „jestli chceš, v pondělí budeš na sále, jestli ne, tak nechoď vůbec“.

A vy jste tedy přišla. Jak velký šok to byl?

Nepopsatelný. Z gymnastiky jsem byla zvyklá na hodně dynamický pohyb, přemety, kotrmelce a tak dále. Balet byl naprosto jiný, nikomu jsem ve třídě nestačila. Jsem ze sportovní rodiny, nemám v povaze se vzdávat, takže jsem se kousla a řekla si, že to prostě dokážu. Pamatuji si ale, jak jsem se ze sálu u tyče koukala oknem ven na židovský hřbitov, nohama šudlala battement tendu a myslela si: „tohle fakt budu dělat celý život?“

Konzervatoř jste dostudovala a nastoupila do vyhlášeného souboru Johna Neumeiera v Hamburgu, kde jste zůstala devět let. Jaká to byla léta?

Naprosto báječná. Neumeier byl naprosto renesanční člověk, fascinoval mě svým přístupem ke tvorbě. Během tréninků nám nejen opravoval techniku pohybu, ale vyprávěl drby a pikantnosti z baletního zákulisí. Díky tomu jsme vždy dostali kontext a mně osobně to velmi pomohlo uchopit danou roli. To on ve mně tenkrát zažehl jiskru, že bych chtěla předávat své zkušenosti a know-how podobně jako on.

Po devíti letech jste se rozhodla odejít ze světově uznávaného souboru, ve kterém platí nepsané pravidlo, že se z něj neodchází. Vy jste však odešla, proč?

Roky v Hamburgu mi daly strašně moc, ale věděla jsem, že se chci jednou vrátit domů. Chyběla mi Praha, rodina, přátelé tady. Navíc jsem věděla, že se chci ještě dovzdělat, dodělat si školu, zároveň jsem se nechtěla ještě aktivního působení v divadle úplně vzdát. Dostala jsem angažmá v Národním divadle, tam přišly další krásné role, nemohla jsem být šťastnější.

Za vaše role v Národním divadle jste posbírala spoustu ocenění, včetně Thálie. Jak se dalo skloubit studium se školou? Práce v souboru je přece velice náročná, časově i fyzicky.

To ano, ale já když něco chci, tak se prostě zakousnu a jdu si za tím. Také jsem v té době neměla rodinu. V divadle jsem trávila většinu času, během volna mezi zkouškami psala seminárky, učila se a nějak jsem to nakonec zvládla. Únava a vyčerpání přišly spíš až zpětně. Člověk může být v zápřahu nějakou dobu, ale nakonec se tělo vždycky ozve.

A vaše tělo se ozvalo? Měla jste syndrom vyhoření, úraz..Aktivní kariéru jste ukončila v době, kdy jsou jiné tanenčnice na profesním vrcholu, proč?

Vyhoření to rozhodně nebylo, energie jsem měla dost. Cítila jsem ale, že jsem dosáhla, čeho jsem chtěla, pro mě nebylo důležité udržet se v tom špičce dalších deset let i když jsem mohla. Tančila jsem všechny role, které jsem si vysnila, čím dál víc mě lákala myšlenka onoho předávání mých zkušeností. Chtěla jsem balet v Česku udělat co nejdostupnější, zároveň zachovat jeho autenticitu a podstatu. Už během působení v Národním jsem bokem soukromě učila pár studentek z konzervatoře. Tam jsem si vyzkoušela roli pedagoga a zároveň se ujistila v tom, že je to něco, do čeho chci investovat svou energii.

Z toho se, předpokládám, zrodil nápad otevřít vlastní baletní školu. Jaké byly začátky vaší baletní akademie?

Ano, s myšlenkou vlastní školy jsem si pohrávala nějakou dobu, pak jsme začaly s kolegyní dávat dohromady plány, hledaly jsme vhodný prostor. A skutečně se povedlo – v Černé labuti, hned vedle Bílé labutě. Jak symbolické! Věděla jsem, že ten prostor je přesně to, co jsem hledala. Máme dva sály, jeden velký, druhý menší, kde začínají nejmenší děti nebo se v nich odehrávají fyzio lekce.

Pochopitelně nebylo vše růžové. Těsně před otevřením akademie jsem přišla o dítě v pokročilém stadiu těhotenství, to byla velká rána. Přemýšlela jsem co dál, ale znovu, nezvdala jsem to a o to víc se upřela právě na akademii. Dnes říkám, že je to moje první dítě, moje Tonička se narodila dva roky poté. (dcera Adely Pollertové, pozn. aut.).

První rok nebo dva jsme pak hledaly ideální sestavení rozvrhů, některé lekce jsme úplně vyškrtly, jiné naopak přidaly či upravily časově. Bylo to jako vybrušovat diamant.

Vy v Baletní akademii neučíte sama, máte docela rozsáhlý tým. Jak si lektorky vybíráte a jak byste popsala koncepci školy?

Do Baletní Akademie může přijít každý, kdo se chce cítit krásně a proniknout do světa baletu. Máme dětské kurzy od tří let, se kterými každý půl rok připravujeme představení. Dospělé kurzy navštěvují nejen ženy, ale také máme muže. Rozhodně se nikdo nemusí bát, a hlavně, nemusí mít žádnou předchozí zkušenost s tancem! To mám osobně nejraději. Pokud tedy nějaká žena toužila jako malá stát se baletkou, u nás rozhodně může!

Lektorky vybírám především na HAMU, kde jsem sama studovala a nyní tam teď učím. Mám tedy možnost se studenty pracovat a na konci studia některým prostě nabídnu učit u nás. Všechny naše lektorky jsou vystudované pedagožky tance, klientům tedy dovedou pomoci nejen se správným provedením techniky, ale také poradit s bolestmi zad a podobně.

Říkala jste, že máte nejraději, když k vám člověk přijde a nemá předchozí zkušenost s tancem. Proč?

Protože je to tabula rasa. Nenese si žádné zlozvyky, které se samozřejmě dají odnaučit, ale takto můžete člověka vytvarovat a zároveň některé cviky přizpůsobit jeho individuálním potřebám. Vidět pak pokrok a především radost s jakou klienti odchází, je největší odměna.

Nemůže být ale balet pro amatéry bez přechozí zkušenosti nebezpečný? Přece jen profesionálové studují dlouhá léta, než se vše naučí.

To si nemyslím, naopak. V dospělosti samozřejmě není možné pro amatéry být každý den osm až deset hodin na sále jako profesionálové. Ale pokud dochází třeba dvakrát do týdne, může jim to pomoci třeba s oněmi zmíněnými zády. Opravíme držení těla, naučíme nejen jak chodit rovně, ale třeba také ja zbytečně nezatěžovat klenby a klientům se po čase uleví. Balet je jako fitko, jen o něco krásnější. Cvičíte v krásném prostoru, na krásnou hudbu a odcházíte tak nějak vnitřně bohatší.

Máte zkušenost z konzervatoře, dnes jste sama pedagožka, učíte studenty HAMU, konzervatoří i amatéry. V čem se liší váš přístup od přístupu jiných pedagogů, třeba právě tech z konzervatoře?

To je pokaždé jiné. Se studenty na HAMU pracuji spíše jako s parťáky, v rámci semináře klasického tance se jim snažím vysvětlit, že není nejdůležitější, aby tlačili své studenty do extrémů, ale aby všechny cviky prováděli technicky správně, je to důležité i pro jejich aktivní kariéru. Když si někdo dá nohu za hlavu nebo otočí šest piruet, je to hezké, ale v jaké pozici jsou kyčle, kolena, kotníky? To je pro mě důležité. Pokud baletní techniku provádíte správně, neměl by vás pohyb bolet, je to dokonalý systém prvků, který do sebe zapadá. Propracovat se k tomu ale samozřejmě není snadné.

Studenty i klienty se snažím vést vždy pozitivní motivací, vlastně to jinak ani moc neumím. Když samozřejmě vidím, že je někdo šikovný a má talent, tak se ho snažím popostrčit, spíše se ale snažíme pěstovat pozitivní vztah k pohybu. Pro mě jsou důležité dvě věci – správně provedená technika a vidět, že student skutečně chce, že tančí srdcem.

Co podle vás dnešní studenti tance nejvíce postrádají v rámci svého vzdělání?

Nejvíce asi jevištní praxe. To bylo složité, ještě když jsem byla sama studentkou. V osmém ročníku objíždíte konkurzy v divadlech a všude po vás chtějí jevištní zkušenosti, jenže vy je nemáte. Škola tohle moc nepodporovala, kromě vlastních představení a hostování jsme měli zakázáno tančit jinde. Od současných studentek vím, že se to příliš nezměnilo. Na sále ze sebe můžete vydat sto procent, přijdete na jeviště, oslepí vás světla, obléknou vás do kostýmu, přijde tréma a vy nikdy nezatančíte tak dobře. Divadlo vám vždycky na výkonu ubere alespoň dvacet procent.

Takže chybí pouze zkušenosti z divadla? Z absolventů se uplatní jen zlomek, nechce se mi věřit, že to hraje tak velkou roli.

Dnešní prostředí je hyperkonkurenční. Tanec je univerzální jazyk, soubory jsou často mezinárodní, tím pádem je konkurence o to větší.

Tak, jak se vyvíjí svět kolem nás, se vyvíjí i tanec, dnes je velice atletický, tlak na výkon je mnohokrát vyšší než za nás. O to více se někdy upozaďuje to, co dělá z baletu umění a ne sport. Láska a nadšení pro tanec jsou absolutně nutné, pokud se někdo baletu chce věnovat na plno. Musíte toho tolik vytrpět, zvládnout a odpracovat, takže pokud pro to nedýcháte, nemáte šanci vydržet.

Autorka: Karolína Skuciusová

Advertisement