Stolní tenis hraje odmala. Začínal v TJ Jiskra Litomyšl a po nemoci se ke sportu vrátil na vozíku. Dnes je to jeden z nejlepších vozíčkářů v České republice, úspěšný reprezentant a předseda Sportovně technické komise. Jeho funkce splňuje správu a chod celé para komise České asociace stolního tenisu. Jak Petr Svatoš vidí problematiku handicapovaného sportu?
Vidíte v některé části zásadní posun nebo naopak útlum, při porovnání para sportu před deseti lety a v současnosti?
Bohužel musím říct, že je to spíše pokles. Dříve jsme měli velmi kvalitní tým s kvalitními výsledky. Nyní nám doslova mílovými kroky konkurence utíká. Největší problém vidím ve dříve nefungujícím financování a hráči si museli všechny prostředky shánět sami. To je dosti náročné a někdy až nemožné, vzhledem ke všem nákladům. Navíc se ukázal zásadní problém v zázemí a nedostatečnému trenérskému zabezpečení.
Co finanční stránka? Reprezentační život musí být dost nákladný. Nastínil byste, jak to tu funguje ohledně dotací a dalších finančních prostředků?
Je to tak, reprezentace není jen o účastech a cestách na turnaje. Já trénuji většinou dvakrát denně celý týden. S Jiřím Suchánkem, coby nejlepší vozíčkáři v republice, jsme placení z centra VICTORIA a díky tomu můžeme takto trénovat a hrát. Jinak dotace vypisuje Národní sportovní asociace a reprezentační balíky jsou rozdělené dle výkonosti a dosažených úspěchů. Momentální situace je ale mnohem lepší než byla před několika lety a myslím si, že to pokračuje správným směrem.
Projevilo se již v nějakém ohledu letošní gestorství pro para sporty?
Musím říct, že se výrazně ukázal progres a mám z toho i celkem radost. Hlavně po finanční stránce. Vzhledem k problémům s Národní sportovní agenturou, vypisováním dotací a jejich následnému proplacení jsme byli velkou část sezóny bez prostředků. Díky České asociaci stolního tenisu, jsme dostali možnost jezdit po mezinárodních turnajích pod jejich finančním zaštítění. To by nebylo jinak možné. Asociace pokryla z vlastních prostředků všechny naše výdaje jakožto cestovné a vstupní poplatky za turnaje, které se pohybují kolem tisíců korun na mezinárodní akce.
V čem myslíš, že tkví problematika hledání nových hráčů a talentů?
Obecně vidím problém v náročnosti stolního tenisu, a to ať už pro zdravé, nebo u handicapovaných. Když přijde nový hráč bez zkušeností s tímto sportem, tak ty začátky jsou pro něj velmi složité. Ať už v hledání oddílu, naučení se základních úderů nebo i v hledání sparingpartnera aneb hráče, který je lepší nežli on a nabere od něj zkušenosti. Hledání nováčků v para stolním tenise je druhá věc. U nás se hráči hledají velmi těžce. Máme spíše starší hráče, mladší a děti se vyhledávají opravdu velmi těžce.
Proč velmi těžce?
Dětí sportující s handicapem není moc, minimálně ve stolním tenise. Jak to mají jiné sporty, to přesně nevím, ale nejspíš podobně.
,,Momentálně se propagace velmi zlepšila, a to hlavně díky změně vedení a celkově celému přístupu Českého paralympijského výboru.“
Připravuje tedy para komise kupříkladu nějakou náborovou nebo propagační akci?
Je to všechno v plánu. Věcí k nápravě a k řešení je momentálně velké množství hlavně. Museli jsme změnit celou strukturu fungování. Momentálně máme vypsané i výběrové řízení pro trenéra reprezentace a fyzioterapeuta. Dalšími body jsou zdroje financování, které v dnešní době sehnat je ještě těžší a pak samozřejmě propagaci. Taktéž jeden z hlavních bodů. S tímto spolupracujeme s Českým paralympijským výborem.
Pohybujete se často v mezinárodní konkurenci. Bavíte se někdy zahraničními hráči o tom, jak jsou spokojeni oni s jejich zázemím a podmínkami?
Ano bavím. Vlastně poměrně často. Setkávám se s tím i osobně, jelikož se účastním mezinárodních soustředění, tak mám možnost jejich podmínky zažít na vlastní kůži. Obecně se dá říct, že se para sport čím dál tím více profesionalizuje. Osobně si myslím, že je to jediná cesta k tomu, jak se zlepšit. Dnes tomu není jinak i u reprezentantů zdravých.
Jak nahlížíte na systém klasifikace? Přijde vám objektivní nebo spíše subjektivní?
Téma klasifikace je jedno z nejožehavějších témat, které se řeší všude napříč všemi handicapovanými sporty. A bohužel musím říct, že je to velmi subjektivní. Není zatím žádný centrální systém a různí klasifikační doktoři tyto věci posuzují rozdílně. Navíc každá klasifikační třída má tolik kritérií, že ne všechny někdo dokáže splnit. Není výjimečné, že někoho klasifikují do třídy, kde, rozhodně nejen v mých očích, nemá co dělat. Ale to se týká primárně stojících.
,,Nejvíce mě irituje zažitá představa, že para sportovci sportují jen jako a aby něco dělali“
Rozumím tedy tomu tak, že se mohou stát i opravy klasifikace nebo jejich chybné provedení? Jak se to potom řeší?
Ano stává se to. Ne moc často, ale stává. Několikrát jsme žádali například o dva hráče, aby byli přeřazeni do nižších tříd, to znamená s horším postižením. Neuspěli jsme. Na nedávném mezinárodním turnaji nám klasifikátoři také neuznali novou hráčku, i přes všechnu její dokumentaci a proběhlou státní klasifikaci. Jedním z problémů je i to, že nemáme jako Česká republika svého klasifikačního doktora a musíme tak spoléhat na cizí, kde záleží, na koho narazíte. Někdo by to klasifikoval, někdo ne.
Vaše zhodnocení propagace a medializace para sportu? Kde to nejvíce vázne?
Momentálně se propagace velmi zlepšila, a to hlavně díky změně vedení a celkově celému přístupu Českého paralympijského výboru. Ve vedení jsou momentálně velmi kompetentní lidé s vizí a schopností, dát para sport do většího podvědomí veřejnosti. Což se podle mého daří. Pokroky jsou vidět již dnes.
Sledujete medializaci v zahraničí? Nedala by se odtamtud vzít inspirace?
Abych pravdu řekl, tak moc nesleduji. Ale určitě máte pravdu, jen jsou na to zaměření lidé z jiné komise nebo oddělení asociace. Byl bych rád, kdyby to bylo samozřejmě tak vidět, jako v jiných státech, ale bohužel. U nás něco prosadit, není úplně jednoduché, pokud nejste sporty a kluby jako ve fotbale a hokeji.
,,Není zatím žádný centrální systém a různí klasifikační doktoři tyto věci posuzují rozdílně“
Pro londýnskou olympiádu připravilo Spojené království obrovskou kampaň pro reklamu na paralympiádu. Zaregistroval jste ji?
Zaregistroval, ale jen okrajově, protože v té době se mě reprezentace ještě vůbec netýkala a v tomhle směru jsem byl nový, takže jsem se o toto ještě tolik nezajímal. Každopádně zpětně se mi velmi líbí a škoda, že se do toho nepustí někdo tady u nás. Ale bylo by to hodně finančně náročné a hlavně by tu nejspíše chyběla i ta iniciativa.
Zúčastnil jste se paralympiády v Tokiu. Myslíte, že byla mediálně pro para sport významná, co se týče vyššího zájmu společnosti?
Hry v Tokiu bylo skvělé a mediální pokrytí bylo více než dobré. Ale, že bych zachytil nějakou obrovskou kampaň na japonské hry, to říct nemohu. Žádný velký boom se nekonal. Možná se zvedla sledovanost, ale v České republice se handicapovaní spíše stále drží opodál, než by si zasloužili.
Když už jsme u Tokia, získal jste tam bronzovou medaili. Myslíte, že se tím zvedl zájem veřejnosti o tuto stránku sportu?
Bylo to obrovské zadostiučinění. Neskonalá odměna za tu všechnu dřinu, úsilí a ostatní, co jsem tomu dal. Nemyslím si, že by má medaile měla na povědomí nějaký ohromný podíl. Na druhou stranu je pravda, že ve stolně tenisové komunitě to bylo dost vidět a vzbudilo to určitý zájem o naši stránku v asociaci.
Co přesně vám vadí na názorech veřejnosti k para sportu? Je znát, že nejste úplně nadšený, jak je to u nás nastavené vůči vnímání tohoto odvětví. Jaký je váš pohled na věc v tomto směru?
Nejvíce mě irituje zažitá představa, že para sportovci sportují jen jakoby a aby něco dělali. Nebo že jsou naše pravidla jednodušší. Nesetkal jsem se moc často s objektivním názorem, že je náš sport už vyloženě výkonnostní sport a sportovci trénují stejně tvrdě, jako zdraví. To je nějak názor, který se nechce z největší části přijmout a co nás všechny štve.
Aneta Kohlmannová
názorně 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.