Popový umělec, zpěvák kapely, moderátor podcastu společnosti GoOut s názvem „Swag“, tvůrce animovaného seriálu Eastfield, student malby na pražské AVU, i amatérský herec. Matěj Čech, vystupující pod alter egem Mat213, je nadějný umělec, jehož bohaté texty a energetická hudba přináší nový dech na českou popovou scénu. V rozhovoru se dozvíte, jak si Matěj našel cestu k hudbě, zjistíte podrobnosti o jeho dalších projektech i ohlédnutí za multimediální akcí Popinambury: Virtuální Entropie, kde Mat213 vystupoval jako hlavní hvězda události.
Foto: Archiv Matěje Čecha
Matěji, začneme s tvým uměleckým jménem Mat213. Jak sis jméno vybral? Souviselo to s rapovým triem Snoop Dogg, Warren G a Nate Dogg, kteří používali jako jméno telefonní předvolbu pro Los Angeles „213“, nebo snad s linkou autobusu 213?
To jsem do dneška ani nevěděl, že něco jako rapová skupina se Snoop Doggem, Warrenem G a Nate Doggem s názvem „213“ existuje. Mat213 byla vždycky moje internetová přezdívka na všech možných online hrách, které jsem hrál jako dítě a pak v pubertě, například Divoké Kmeny, Gladiatus, Travian. Ani s linkou autobusu to nesouvisí, je to něco, co jsem vymyslel jako dítě.
Tvoje hudební kariéra začala v kapele See You, Inside, která nadále pokračuje. Co stálo za rozhodnutím začít i sólovou kariéru?
V tuhle chvíli má „See You, Inside“ pauzu, s klukama z kapely se teď moc nescházíme. Každopádně jedna z mých největších motivací vytvořit sólo projekt byla větší tvůrčí volnost. V kapele bylo na můj vkus někdy až moc kompromisů, které jako sólo umělec jednoduše nemusím dělat. Na druhou stranu měla každá konkrétní písnička energii všech členů kapely a tím pro mě byly skladby zajímavější. V tuhle chvíli mě ale určitě více vyhovuje sólo kariéra.
Jsi student malby na pražské AVU, přesto si v poslední době více aktivní v hudební sféře, jakou cestou se chceš do budoucna vydat?
I přesto, že malbu studuji, tak mi víc vyhovuje hudba, ve které je mnohem více prostoru pro inovaci. V malbě mám místy pocit, že mi můj umělecký záměr nejde tolik artikulovat, vyjádřit. Rozhodně mi to jde hůř než v mé hudební tvorbě. Jednoduše se mi zdá, že svými písněmi dokážu lépe vyjádřit to, co chci, oproti malbě. Takže je teď pro mě hudební scéna prioritou.
Kromě zmíněného účinkování v kapele See You, Inside, sólo kariéry jako Mat213 a malby na AVU ještě moderuješ podcast GoOut s názvem Swag, vytváříš seriál Eastfield, hraješ v amatérských filmech Adiny Šulcové či na fotbalovém hřišti. Nabízí se otázka, jak náročné je časově vše zvládat?
To máš pravdu, je to opravdu hodně náročné. V poslední době cítím, že něco musí z kola ven. Nejsem člověk, co by dělal něco na půl plynu. V tu chvíli, co bych si uvědomil, že do něčeho nedávám přesně to, co bych chtěl, tak v tom nemá význam pokračovat. Pravda je ale taková, že pracuji pořád a často až do noci, protože mě to jednoduše baví. Takže i díky tomu se to dá všechno stíhat.
Vraťme se k hudbě. Jaké jsou tvoje hlavní inspirace?
Před rokem bych byl ještě schopný vyjmenovat konkrétní jména, dneska to je trochu složitější. Ale abych nemlžil, tak je to pořád Yung Lean, The Weekend, Alex G nebo Dean Blunt.
Ovlivnil tvůj start kariéry či vůbec vztah k hudbě tvůj děda František Ringo Čech?
Start kariéry neovlivnil, to vyšlo všechno z mojí vlastní iniciativy. Nutno ale podotknout, že k hudbě bych tak blízko neměl, nebýt něho.
Jak moc se liší například tvorba textů a vystupování tebe jako sólo umělce a tebe jako člena kapely See You, Inside?
Hudebně se to liší hlavně tím, že já se snažím dělat absolutní pop, to jsme v kapele See You, Inside nedělali, tam jsme hudbu dělali rockovou. Rozdíl je samozřejmě i v textech, v kapele jsme zpívali v angličtině, zatímco jako Mat213 většinou zpívám v češtině, ale teda hodně využívám anglická slova i fráze, občasně i španělské, třeba v písni Lo Mejor. Co se týká vystupování a propagace, zkrátka všeho kolem, tak je Mat213 víc o balancování mezi alter egem a mnou samotným.
Jak bys popsal svůj žánr hudby?
Vím, že můj styl občas média snaží hodně zkonkretizovat, například v Respektu byla moje hudba popsána jako digifolk s vlivy rapu, dream popu či taneční hudby. Já byl se ale popsal jednoduše jako popový umělec, víc k tomu není.
Jak probíhá tvůj proces tvorby hudby? Vytváříš texty, hudbu i vizuály sám, nebo ti někdo pomáhá?
V podstatě všechno si dělám sám, od textů, přes hudbu i po veškeré videoklipy a vizuály. Učím se od začátku za pochodu a věřím, že se postupně zlepšuji.
Z mého pohledu ve velké části tvé tvorby je zpívání přebíjeno hudbou, alespoň co se týče hlasové intenzity. Co stálo za tímto rozhodnutím?
To bohužel není záměr, bylo to způsobené pochybnostmi o mém pěveckém projevu. Časem se s tím učím líp pracovat a myslím, že v mých posledních skladbách je slyšet větší vyrovnanost v intenzitě mezi hudbou a mým zpěvem.
Pro tvoje skladby je mimo atributů generace Z, internetové kultury a hráčstvím příznačná také městská hromadná doprava a historie. Co vede k těmto kombinacím?
Městská hromadná doprava je takový klasický prvek pro motivy genia loci (duch místa, pozn. red.), zároveň funguje dobře v popových textech, všichni to znají, všichni MHD jezdí. Autobus je pro mě třeba i místo, kde vzniká hodně mých textů, do sešitu si zapisuji nápady, něco jako Eminem ve filmu 8. míle. Logicky je to pak poznat i z mých textů. Co se týče historie, tak to je taková moje láska, moc mě baví. Užívám si vytváření nových kombinací, kdy při popisu mé každodennosti využívám historické metafory. Učit historii mě bavilo i ve škole, nejvíc oblíbené jsem měl Habsburky.
Možná jedna z prvních věcí, které si lidé na tobě všimnou, je tvoje tetování na krku „Society Decoration“. Proč zrovna „ozdoba společnosti“?
Jedná se o teenage mistake (mladistvá chyba, mimo jiné i jedna ze skladeb Mat213, pozn. red). Nic to neznamená.
Zmiňovali jsme i seriál Eastfield. Proč ses rozhodl dělat seriál a jak bys ho popsal?
Mám slabost pro surrealistické animované filmy, a tak jsem se rozhodl jednoho dne s kamarády nějaký vytvořit. Vždycky jsem měl rád kontrast mezi dětským vizuálem a temnější tematikou, příkladem může být třeba americký seriál South Park. O tento kontrast jsme se snažili i v Eastfieldu.
Tvoje zatím nejposlouchanější skladba, 7teen, je z mého pohledu více popová než tvá předchozí tvorba, jako třeba album R/Intestreamin´. Je to směr, kterým se plánuješ v hudbě ubírat?
Určitě ano. Pro mě je to nejvíc pudová záležitost a transcendentální zkušenost, vytváření chytlavých melodií.
Jak vznikal podcast Swag?
Vlastně jsme byli v práci (GoOut.cz, pozn. red.) vyzváni k tomu, abychom dělali nějaký kulturní přehled. Chtěli jsme, aby podcast odsýpal, zároveň máme rádi cringe komedii (trapná komedie, pozn. red.), té je tam také dost, takže je to taková kombinace novinek a humoru. Má to být podcast dvou postav, které se snaží dělat podcast dobře, ale neumějí to.
„Na pravidelné bázi bude řeč o aktuálních událostech a akcích, se špetkou subjektivního hodnocení a občas i se zajímavými hosty“ je popis podcastu Swag. Při poslechu je ale patrné že jde spíše o komediální vystoupení mezi tebou a co-moderátorem Zdeňkem a hosty doprovázenou beatem a zvukovými efekty. Jak probíhá nahrávání, máte nějakou konverzaci předem, o tom, jak to bude probíhat, nebo prostě klapka a improvizace?
Máme osnovu téměř u každého dílu. Někdy se do našich postav natvrdlých moderátorů stylizujeme víc, někdy míň. Každý podcast nahráváme tak hodinu, nejdůležitější část je samozřejmě postprodukce. Hosté se diví, že nejsme vůbec vtipní, ale finální produkt je už pobaví víc. Někdy je zajímavé, přemýšlet o tom, co je trapné říct živě, ale pak výborně funguje v postprodukci a podobně.
Podcast Swag má většinou rozsah 8-12 minut, proč jste se rozhodli pro kratší formát?
Myslíme si, že médium podcastu lidé často chápou jako prostor pro dlouhosáhlé klábosení bez myšlenky, my to tak nebereme. Když se podíváte na obsah některých dvouhodinových podcastů, tak byste z nich kolikrát nevysekali ani těch 8 minut.
Máš za sebou vystoupení na multimediální akci Popinambury, jak bys událost zhodnotil?
Možná jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem kdy vystupoval. Přišlo dost lidí, pořadatelé byli extrémně milí a když jsem začal zpívat moji poslední skladbu „7teen“ tak vzniknul moshpit, při kterém někdo přišel o brýle.
Tvůj humor, který lze najít vlastně v celé tvé tvorbě, i třeba v podcastu Swag, zanechává v posluchači otázku, co všechno je ironie a co ne. Je to dle tebe příznačné pro humor generace Z, nebo je to prostě tvůj typ „showmanství“?
Myslím si, že generace Z má do jisté míry jiný smysl pro humor, ale netroufnu si být až tolik specifický. Já osobně obdivuji tvorbu Andyho Kauffmanna nebo Tima Heideckera, kde člověk netuší, co je ještě vtip a co už není. Je to moje specifická věc, a i v hudbě rád nechávám posluchače na pochybách.
Jak vnímáš svoji hudební kariéru? Považuješ to už teď jako něco, čím by ses mohl živit, nebo to bereš vyloženě jako způsob vyjádřit sebe?
Rád bych se hudbou živil, ale to záleží i na lidech, musí je to bavit. Každopádně si myslím, že hudba mi vydrží do jisté míry už navždy.
Kdy se budou moci fanoušci těšit na další album?
Je možné, že už na jaře, mám připravených hodně písniček a chtějí na vzduch.
Autor: Pavel Bartoš
názorně 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.