Nejen naši republiku, ale celou planetu zachvátila během posledních tří let panika. Epidemie, klimatická krize, válka, inflace. Tyto těžkosti naši společnost proměnily a každého někam posunuly. Děsí nás, co přijde dál a potřebujeme si najít světlo na konci tunelu. K čemu se tedy máme upnout a co nám pomůže překonat těžké časy? Pojďme si pateticky prozkoumat naše poslední roky života.
Obrat o 180 stupňů
Přenesme se do podzimu 2019. Svět plynul. Česká společnost se hroutila, že už svět nebude jako dřív, protože začátkem podzimu zemřel Karel Gott. Nikdo však nepočítal, že srdceryvné facebookové statusy o konci starého světa již za několik měsíců nabudou jiného významu. Lidé se zastavovali a chystali se na Vánoce. Poslední normální Vánoce. Samozřejmě, procházeli jsme různými krizemi, ale fakt, že kdyby nám ten podzim někdo řekl, že o tři roky později budeme mít za sebou světovou pandemie viru z Číny, českou vesnici vyhladí tornádo, Putin krvelačně napadne Ukrajinu a v Lidlu budeme kupovat máslo za stovku, asi bychom se mu vysmáli. Celé to totiž působí jako scéna z amerického blockbusteru, kde se scénárista nemohl rozhodnout mezi několika variantami scénářů, a tak radši zkombinoval všechny.
Není tak divu, že si spousta lidí klade otázku, jestli s námi tyto události hnuly. Jak jsme vlastně celou tu dobu přežili? Každý si přeci musel vytvořit nějaký mechanismus, díky kterému celé toto období zvládl. I proto byli sociologové zvědaví, zda se po sčítání obyvatel v roce 2021 zvedne počet věřících občanů. Víra se totiž přímo nabízí jako něco, co nás může provést těžkými časy. Výsledky Českého statistického úřadu tak letos v lednu přinesly zajímavé zjištění. Jednotlivým církvím sice klesl počet věřících, ale přibyl počet lidí, kteří se za věřící prohlásili. Na rozdíl od sčítání v roce 2011 se tak k nespecifikované víře přihlásilo o čtvrt milionu více lidí. Historik Jaroslav Šebek dodává, že nejenom v České republice se rapidně zvyšuje počet lidí, kteří se neřadí k žádné církvi. Tito lidé vytváří určitá živá společenství, která se opírají o víru v naději a pozitivní perspektivu. Podle sociologa Daniela Lužného tito lidé věří v něco, co nás přesahuje, v určitou nadosobní sílu, což nemusí představovat konkrétního boha. Čísla ukazují, že tento trend poroste i v budoucnu. Zejména mladí lidé jsou obrazem toho, že člověk může věřit, ale nepotřebuje k tomu nějakou institucionalizovanou organizaci.
Důležité je věřit
V dřívějších dobách, v době válek, v době epidemií se lidi modlili. Modlili se za naději a za život. A nic jiného jim nezbývalo. Psychiatr Radkin Honzák říká, že naděje patří mezi vrozené instinkty, které máme, abychom mohli jít dál ve chvíli, kdy jsme na dně. Podle jeho slov si nesmíme připustit beznadějnost situace, protože právě v té chvíli bychom to vzdali. Můžeme to vidět ve všech knihách, pokaždé, když se lidé dostali do svízelné situace, obraceli se k Bohu, k víře, k přesvědčení, že naděje stále existuje. Co spojuje rodinu Frankových uvězněnou v zadním traktu nizozemského domu, Viktora Emannuela Frankla, který odmítl říct v koncentračním táboře smrti ano nebo Gertu Schnirch, ač nereálnou postavu, ovšem vykreslující osudy vyhnaných Němců z Brna po druhé světové válce? Ano, je to víra.
Nemusíme tu ale vůbec hovořit o církevní víře. Ale člověk ke svému fungování nějakou víru potřebuje. Víru v sebe, víru v okolí, víru v ideály. A nejen v posledních třech letech je důležitá víra v naději. V naději na lepší zítřky která nás, stejně jako Frankovi, Viktora i Gertu, hnala a žene dál. Zkrátka jak už kdysi řekl Václav „naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Stigma socialismu
Farářka Silná říká, že recept na to, jak se neupínat k ostatním lidem, ale naději hledat a pěstovat sám v sobě, spočívá ve zdravé sebelásce, sebepřijetí a v druhu vnitřní síly. Pro někoho ovšem těžko hledat naději a vnitřní sílu, když byl Váš národ po desetiletí vychovávaný režimy. Česká společnost si sotva stihla vybudovat svoji vlastní identitu a sebevědomí, když se tu ve třicátých letech začal roztahovat Hitler. Od té doby to šlo z kopce. Jak měli naši předci hledat naději sami v sobě, ve své zdravé já, ve vlastní sebevědomí, když jim někdo neustále říkal, co si mají myslet a co nesmí dělat. A v jedné větě s komunismem, který tu zaváněl od pozdních čtyřicátých let, je zdravé sebepřijetí a naděje velkým oxymóronem.
Je to sice lehce vulgární, ale v jednom rozhovoru pro DVTV řekla herečka Eva Holubová, že jejich generace musí „vychcípat“, aby byla společnost mentálně zdravá. Závan strnulého komunismu nás totiž ovlivňuje až do dnešních generací, jelikož v něm vyrostli naši rodiče. Komunismus totiž víru v cokoliv tvrdě trestal a lidé to mají ve svém podvědomí. Toto lze opět připomenout anglickým příslovím, které interpretuje Radkin Honzák jako „když chceš vychovat dámu, musíš začít u babičky.“
Gabriela Jezberová
názorně 