Para sportovci jsou i v dnešní době bohužel odsouváni v mediálním prostředí na pokraj nedůležitosti. Nedozvíme se o nich téměř nic, pokud nepočítáme vrcholové akce jakožto mistrovství světa, Evropy a paralympiády. Zatímco sledovanost těchto akcí v mezinárodním měřítku roste, u nás se stále neumíme přizpůsobit a dát jim patřičnou mediální pozornost. Proč?
V roce 2012 se konala paralympiáda v Londýně. Britové k její propagaci přistoupili tak, jako nikdo před tím. Vyčlenili speciální televizní program Channel 4 pro konání her, který shromažďoval záběry, rozhovory, příběhy, informace i zprávy pro celé Spojené království. Měl na starost i propagaci akce a její marketingovou stránku. Něco, na co už ostatním pořadatelům her buď nezbyly peníze anebo neměli tu vůli a ochotu se tímhle takto do hloubky zabývat.
Channel 4 zachytil obrovský počet diváků, kdy byl jejich nárůst od Pekingu v roce 2008 o 400 % vyšší. Díky jejich obrovskému úspěchu se rozhodli své poslání šířit i po hrách a zaměřují se na „normalizaci“ postižení. Jejich cílem je zpochybnit dominantní stereotypy o postižení, inspirovat progresivní společenské změny s ohledem na postoje veřejnosti k postižení a podporovat inkluzivitu a rovnost. Tato ambice je spojuje s paralympijským hnutím. To, co se s obří marketingovou a propagační kampaní povedlo v Londýně, se rozhodně nikdy nepovede u nás. To buďme upřímní. Ale to, co u nás v tomto směru předvádějí média, je žalostné.
Snaha? Spíše odškrtnutí povinnosti
Česká televize loni dosáhla nejvyššího podílu na televizním trhu v širší divácké skupině starších patnácti let. Očekávalo by se tedy, že se svým dosahem by se mohla nejvíce zajímat o šíření důležitých témat v naší vlasti. Avšak žijeme v roce 2022, kdy světem vládne politika a co největší bizáry či skandály. Je ukázkovým příkladem toho, jak si odškrtnout povinnost nehledě na její dopad.
Paralympijský magazín je již dlouhou dobu pod taktovkou ČT a tím je jediná mediální televize, která má podobný pořad. Jedno políčko odškrtnuto – vlastnit pořad. Jenže kde je háček? Nepravidelná vysílací doba pohybující se od půlnoci do ranních pěti hodin, nemluvě o nedělním čase ve 4:55 a 5:05. Čas, kdy rozhodně každý zapne televizi a narazí na takový pořad, že? Druhé pole odškrtnuto – vysílá se. Co ale zaškrtnuto není? Taktnost vůči para sportovcům, protože tím pádem jsou přípravy na takovýto pořad zcela zbytečné a mohly by místo něj být teleshopingy nebo recepty.
Ostatně, když se podíváte do archivu para sportu v České televizi, je to smutný pohled. Pouze šestnáct pořadů, z toho většina záznamů. Paralympijský magazín na prvním místě následovaný čtyřmi archivy z paralympijských her, čtyřikrát vyhlášení ankety Nejlepšího handicapovaného sportovce a své místo jakožto jediný sport si našel alespoň parahokej, kterému zde náleží taktéž čtyři záznamy. Vzhledem k úspěšnosti našich reprezentantů ve všech sportech je toto velmi žalostné. Komu ale náleží bezvýznamné plus je Radiožurnál sport, neboť ten věnuje každou neděli v čase 12:40 půlhodinu sportu handicapovaným, kde si můžeme poslechnout postřehy osobností, názory odborníku, zpravodajské relace a zajímavosti.
Ukrajina přednější než naši občané
Silná a kontroverzní otázka, byť na místě. Handicapovaní sportovci jsou tu s námi od počátku a není jim věnovaná taková pozornost, jako je tomu nyní s ukrajinskou válkou. Nedostává se jim takových úlev, peněz, zázemí ani životních potřeb, jako mají ukrajinští utečenci, kteří ne všichni utekli před válčením z důvodu ztráty domova. Handicapovaní lidé se buď se svým handicapem narodili nebo k němu přišli během života a jejich téma je a s velkou lítostí nejspíše i několik let ještě bude, okrajovým.
Blýská se na lepší časy?
Nové vedení Českého paralympijského výboru slibuje mnoho změn v chodu asociace a jedním z bodů je lepší mediální propagace všech sportů. Krok, který rozhodně není jednoduchý, neboť dostat ho do podvědomí lidí není lehký úkol. Všechno nové s sebou přináší i jasná rizika, kterým se v tomto směru může stát nepřijetí tohoto odvětví veřejnosti.
Třicet let zamrzlí na místě
První oficiální paralympiádu hostil Řím v roce 1960. Jednalo se o pokračování Stoke Mandeville Games, která se předtím konala pro válečné veterány zdravotně postižené z druhé světové války v nemocnici Stoke Mandeville. Termín paralympijské hry byl schválen až roku 1984. Medializace se však handicapované olympijské hry dočkali až v roce 1992, kdy se uskutečnily první vysílací záběry ze sportovišť.
A dnes? Minimálně v České republice jsme se již třicet let zasekli pouze na tomto kroku, kdy se nedokážeme posunout dál a vnímat tuto sportovní stránku objektivněji, rozmanitěji a pouze se soustředíme na pár vybraných sportovců, kteří se smí zúčastnit velkých akcí a zapomínáme na ostatní. To, co ostatní země pochopily za pár let, my pochopíme tímto tempem nejspíše až koncem jednadvacátého století.
Sociální sítě zdrojem úspěšné propagace
Stačí se podívat na Mezinárodní paralympijský výbor a jejich sociální sítě, kde se snaží cílit na všechny věkové kategorie uživatelů od Twitteru, Instagramu, Facebooku, YouTube i zábavně provedená videa na rostoucí platformě TikTok. V zahraničí pochopili, že je třeba využít informační zdroje dnešní doby a je na čase tomu povolit uzdu i u nás.
Je jasné, že para sport nikdy nebude na takové úrovni jako sport zdravých, ale bylo by vhodné věnovat větší snahu a pomoc jeho propagaci a uznání nejen v rámci sociální inkluze.
Aneta Kohlmannová
názorně 