Je Štědrý den, oblohu zalitou sluncem přechází pršivé mraky a za obzorem vykukuje duha. V takovém zátiší vyrážíme na vánoční bohoslužbu, která se letos koná od čtyř hodin odpoledne. I když to ve vzduchu vypadá spíše na březen, bereme si teplé oblečení, abychom v kostele neumrzli. V přítmí dorazíme do Pardubic, přičemž mě zaleje hrůza. V dohledné vzdálenosti žádný kostel nevidím a už si v hlavě konstruuji představu, jak přijdeme pozdě a staneme se tak rušivým prvkem sváteční atmosféry. Navigace nás ale stále žene dlouhou ulicí dál. Přicházíme na roh ulice, kde postávají hloučky lidí. Bingo, to je kostel jako rohový dům. Zvláštní, jako kostel to na mě nepůsobí. Přicházíme ke vchodu a do cesty nám vstoupí synové paní farářky „Jestli si se mnou neplácnete, tak dovnitř nemůžete,“ povídá jeden z nich. Dáme si teda jeden high five a pobaveně vcházíme s davem lidí do kostela, kde se usměvavá farářka vítá s každým osobně. Překvapivě si mě z našeho rozhovoru pamatuje a očividně je dost potěšená, že jsem se na bohoslužbu přišla podívat. Usazujeme se do vyhřátých lavic a čekáme, co se bude dít. Překvapuje mě, kolik je tu dětí. Pobíhají po kostele sem a tam a celé to působí velmi rodinnou atmosférou. V zadní části kostela je dokonce dětský hrací koutek, kterému se tu prý říká šatlava. Do kostela vchází další lidé, vzájemně si potřásají rukama a postupně zaplní všechna místa v lavicích. Další příchozí už musí stát, je nás tu asi dvě stě.
Za doprovodu varhan se postavíme a zpíváme koledu, poté přichází farářka v dlouhém černém taláru. Ústředním motivem celé bohoslužby je meditace s vánočním obrazem. Ze slov paní farářky chápu, že je to každoroční tradice. Tato meditace spočívá v tom, že se na roztaženém plátně vedle kazatelny promítá určité umělecké dílo, o němž musí lidé přemýšlet. Skrývá se v něm totiž poselství, které farářka postupně rozkrývá. Chvilky, kdy se každý ponoří do svého vnímání časoprostoru a nechá na sebe konkrétní obraz působit, vyplňuje hudba pianina a violoncella, které duchapřítomně zaplňuje i ten poslední prázdný kousek místnosti. Letošní obraz Trhlina v realitě od německé malířky Beate Heinen mi okamžitě evokuje Rusko a nevím proč. Asi ty barvy, které působí sychravě. Mám pocit, že podobně to vnímají i lidi sedící okolo mě. Všichni tak nějak sklesnou. Jako by se nám všem na mysl vrátila válka, která je vzdušnou čarou jen několik stovek kilometrů od nás. Přemýšlím, jakou to má vůbec cenu. My tady sedíme a zpíváme koledy, oni tam umírají v bolestech a bojují za nás všechny. Obraz se dá ale samozřejmě interpretovat i jinými způsoby. Jsou na něm lidé jdoucí v jednom směru, někam spěchají, za něčím se ženou, možná před něčím utíkají. Farářka to připodobňuje naší každodenní situaci. Pořád se za něčím ženeme, valí se na nás spousta povinností a my musíme stále dokola opakovat další všední den, abychom uživili sebe i svou rodinu. Jsme štvanci vlastních životů a v neustálém koloběhu nás každý další den budí budík. Odpočneme si někdy? Každá další věta ve mně budí otázky a žasnu, jak jeden obraz dokáže shrnout veškeré bolesti světa. V obrazu je trhlina, trhlina, která je všude kolem nás. Ve vztazích, na planetě, v přírodě. Konkrétně do obrazu vstupuje zlatá trhlina s vyobrazením svaté rodiny, jež v nás má alegoricky podnítit, že nad všemi bdí Bůh.
Po zpěvu dalších koled přichází přímluvné modlitby. Modlíme se všichni, věřící i nevěřící. Začínáme se modlit za lidi na Ukrajině trpící pod ruským terorem, za uprchlíky, za válečné zajatce. Modlíme se za lidi s psychickými nemocemi, za duševní zdraví, za mezilidské vztahy. V neposlední řadě přichází modlitba za queer komunitu v české společnosti. V kontextu událostí posledního roku je to jako pohlazení po duši. Celou společnou hodinu ukončuje potemnělý sál, všichni dostáváme do rukou úzkou svíčku, kterou si od předních lavic sdíleně zapalujeme a společně zpíváme Tichou noc. Je mi jasné, že na téhle vánoční bohoslužbě byli i lidé, kteří běžně do kostela nechodí. Právě proto bylo pozoruhodné, jak setkání zarezonovalo celým sálem a já na konci měla pocit, jako bych ani nebyla v Čechách, kde se všichni neustále mračí.
Gabriela Jezberová
názorně 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.