Když jsem se rozhodla, že budu letos na podzim věnovat buddhismu v Česku, očekávala jsem, že se budu setkávat s lidmi, kteří povrchně vnímají buddhismus jako jakousi pomůcku k vybudování jejich alt image. V mém okolí se za buddhisty rádi prohlašují ti, kteří byli dvakrát na józe, doma si pouští meditační videa, používají (nesprávně) slovo karma a na střední škole měli ve dvojici připravit powerpointovou prezentaci s informacemi z wikipedie o princi Siddhárthovi. V buddhistickém meditačním centru Lotus jsem ale nikoho takového nenašla – do tmy tam chodí (i na několik hodin) meditovat lidé, kteří mají o Buddhovo učení upřímný zájem. A hlavně – za buddhistu se tam neprohlašuje vůbec nikdo.
Máme v Česku nějakého buddhistu? A mohla bych ho vidět?
Během několika měsíců jsem mluvila s mnoha lidmi, kteří mají k buddhismu blízko. Byli mezi nimi například také přední český buddholog Jiří Holba nebo lektor meditace a manažer buddhistického centra Lotus František Lomský. Jeho centrum jsem několikrát navštívila, mluvila jsem tam s desítkami lidí různých věkových kategorií. Všech jsem se ptala, zda se prohlašují za buddhisty, všichni k mému překvapení vyhýbavě odpověděli, že vlastně ani ne. Nejčastěji říkali, že si z buddhismu něco vzali, tomu se věnují nebo to vyznávají, ale nestačí to pro to, aby se za buddhistu prohlašovali. Je nepochybně zajímavé, s jakou zodpovědností k pojmenování buddhista přistupují.
„Je složité přesně spočítat, kolik buddhistů v Česku je, protože tu není ani centrální organizace, ani rituál, kterým se stáváte buddhistou. To, že jím jste, závisí pouze na stavu vaší mysli, že souzníte s pravidly buddhistů a rozvíjíte vlastní vědomí,“ prohlásil lama Gonsar Rinpoche v rozhovoru pro Český rozhlas.
Za buddhistu se tedy může označit každý, ale přesto se to řada lidí zdráhá udělat. Podle sčítání lidu z roku 2011 se k buddhismu přihlásilo 6100 lidí, ale těch, kteří mají k buddhismu blízko a snaží se upřímně žít podle jeho pravidel, bude asi o dost více. Jaká je ale ve skutečnosti tahle skorobuddhistická komunita? Napadá mě mnoho adjektiv, ale myslím, že ji nejlépe popíšu názorně na této situaci.
Děkujeme, že nás rušíš
V buddhistickém Centru Lotus se každé pondělí večer schází lidé, kteří preferují společnou meditaci před meditací v soukromí. Do malé místnosti s křišťálovým lustrem a soškou Buddhy se vejde přibližně dvacet lidí, při každé mé návštěvě je plná. Telefony a všechny osobní věci si návštěvníci ukládají do skříněk za dveřmi, na poslední chvíli ještě kontrolují, jestli opravdu vypnuli zvuk. I já provádím dokonce několik těchto kontrol, nevzpomněla jsem si ale, že mám stále zapnuté upozornění, abych si vzala antibiotika, která jsem stejně dobrala před týdnem.
To mi dochází až uprostřed nejhlubší meditace, kdy zvonění mého telefonu muselo vytrhnout ze soustředění celý sál. Plížila jsem se potupně pro telefon a chtěla rovnou odejít, ale nakonec jsem se rozhodla vrátit se do meditační místnosti a na závěr se všem omluvit. Půlhodina, která zbývala do konce, byla pro mou mysl hotové peklo, od prázdné mysli, které jsem se snažila s ostatními díky meditaci dosáhnout, jsem byla opravdu daleko.
Po cinknutí zvonku, který signalizuje konec meditace, jsem se začala omlouvat. Ostatní mě ale hned přerušili a poděkovali mi. Vysvětlili mi, že jsou za výjimečný rušivý element vlastně vděční – díky němu otestovali, jak pevná je jejich koncentrace, někteří si zvonění vůbec nevšimli, jiní trénovali nevšímavost k okolnímu světu, jiní se zas snažili potlačit řetězec myšlenek, který jim zazvonění telefonu vyvolalo. Myslela jsem, že se na mě budou zlobit, ale jejich vřelé a bezprostřední reakce mě ujistily o opaku.
Umění nebýt buddhistou
Buddhismus (lépe řečeno skorobuddhismus) v praxi mě fascinuje. Lidé, se kterými jsem se v centru setkala, si z buddhismu odnesli to nejlepší, nezavrhli celý směr jen proto, že obsahuje i pravidla, která v dnešním světě zkrátka nejde dodržet. Nevyčítají si, že je nedodržují – nejsou buddhisté. Vzít si z myšlenkového směru jen to, co daného člověka oslovilo, a neprohlašovat se hned za stoupence, -istu, intelektuála, který ví, je velmi sympatický koncept. Je snadné zařadit se do (nám vyhovující) škatulky, díky které bychom se mohli našemu okolí jevit zajímavějšími a snad čitelnějšími, a raději jednoduše vyznávat dané hodnoty v tichosti sám pro sebe, je odvážný akt. V dnešní době rozhodně odvážnější, než se na první pohled může zdát.
Autorka: Jana Mikolášková
názorně 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.