Marketingový expert Marek Prchal po nedávném ukončení spolupráce s hnutím ANO přestal ignorovat dotazy novinářů a poskytl dokonce i několik rozhovorů. Na respondentské židli ho s přáním požehnaného dne vzápětí střídá, brzy bývalý, mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček. Debatu o tom, proč se oba pánové, kteří na novináře v posledních letech buďto nadávali, nebo je ignorovali, rozhodli médiím otevřít, nechme tentokrát stranou. Byť se řada velmi pravděpodobných vysvětlení alibistického rázu nabízí v podstatě okamžitě.
Právě po jednom z rozhovorů, který Marek Prchal poskytl podcastu Insider, se mezi několika novináři na Twitteru znovu otevřela debata o základních principech novinářské práce. Jakub Szántó z České televize vyčetl jednomu z moderátorů podcastu Michalu Půrovi, že ekonomický úspěch jeho projektu by neměl být nadřazený etickým zásadám žurnalistiky, přestože se nejedná o veřejnoprávní médium. Půr reagoval velmi stručně. „V mediálním světě existují v zásadě jen dvě relevantní metriky. Sledovanost a počet předplatných. Zbytek jsou jen subjektivní dojmy,” napsal pod kolegovu kritiku. Do diskuze posléze začali přispívat i další čeští novináři, kteří vyjadřovali souhlas oběma stranám velmi rovnoměrně a svá tvrzení podpořili věcnými a vždy srozumitelnými argumenty.
Není nijak odvážné tvrdit, že každý, kdo v médiích aktivně působí, má v sobě alespoň částečně jasno, ke které straně inklinuje. A také si to sám před sebou na základě nejen výše uvedených argumentů dokáže obhájit. Logicky se tedy jeví jako bezúčelné snažit se někoho přesvědčit o opaku, když argumenty vycházejí z odlišnosti byznysových a idealistických perspektiv, kterými lze na žurnalistiku nahlížet. Přesto si zde ale odložím jednu historku nedávného data.
Před několika týdny jsem na redakční plánovací poradě oznámil, že bych rád přichystal připomínkovou reportáž a článek u příležitosti 95. výročí narození básníka a spisovatele Petra Ginze. Vedením mi byl příspěvek zamítnut s odůvodněním, že jde o téma okrajové, které naší „cílovou skupinu“ příliš nezajímá, a navíc, že výročí děláme jen výjimečně. To, že se o pár minut později schválil příspěvek k 75. narozeninám zpěváka Alice Coopera, by v jiném případě bylo jen úsměvné a nemuselo by to být nijak zvlášť problematické.
Petr Ginz je ale kromě spisovatele a básníka čirou náhodou také židovským chlapcem zavražděným nacisty v Osvětimi, jehož díla připomínají zrůdnosti druhé světové války. Byl bych rád, kdyby se nejmenovaný editor postavil doprostřed památníku v Osvětimi a všem přítomným řekl: „Litujeme, už je to dávno, Petr Ginz dneska lidi moc nezajímá.“ Protože přesně tuhle zprávu rozhodnutí vyslalo. To, že se jedná o událost z prostředí veřejnoprávního média je jen shnilou třešní na pragmatickém dortu.
V tom, že v Česku pravděpodobně zná Alice Coopera víc lidí než Petra Ginze a více jich také uvítá příspěvek o jeho jubileu, se vedení na poradě asi nemýlilo. Není důvodem této poptávce společnosti nevyhovět stejně jako v případě rozhovorů s pány Ovčáčkem a Prchalem. Podstata média veřejné služby a troufám si říct, že i žurnalistiky obecně, ale tkví v tom, že se lidem nedává jen to, co chtějí, ale také to, co by chtít měli. A v době, kdy se po celém světě těší extrémistické partaje rostoucí popularitě a jsou už i případy, kdy se hrůzy Holocaustu bagatelizují ve vysokých patrech politiky, by bylo záhodno občas zatnout zuby a dvě relevantní metriky Michala Půra na chvíli odsunout na vedlejší kolej. Ta nemusí být pro všechny nejpohodlnější, ale je rozhodně lepší než ta, o které psal Ginz ve svých básních.
názorně 