Na den učitelů, 28. března, se celkem třináct fakult po Česku zapojilo do protestů, kterými chtěli akademici a studenti humanitních a společenskovědních oborů stát přimět, aby v této oblasti zvýšil platy a tarify mezi jednotlivými obory zrovnoprávnil. Vysokoškolský odborový svaz vyhlásil na tento den symbolickou stávkovou pohotovost. Změna přístupu na úrovni vlády ale na záchranu humanitních a společenských věd nebude stačit.
Podíl vysokých škol na HDP během let klesá; vysoké školství je dlouhodobě podfinancované. Obzvlášť to pociťují humanitní obory. Podle Asociace děkanů filozofických fakult je průměrná hrubá mzda odborného asistenta s vědeckou hodností na filozofických fakultách 33 500 korun. Vysokoškolské humanitní obory už pociťují odliv zaměstnanců do nižších stupňů vzdělávání, kde je průměrný plat o 14 000 korun vyšší.
Ministerstvo školství už nedávno slíbilo, že finance pro vysoké školy navýší. Zároveň je podle něj ale nutné upravit nabídku oborů, kterých je momentálně okolo 4500. Podle ministra Balaše chce resort od univerzit slyšet, jaké systémové a strategické kroky jsou připravené učinit samotné školy, než k navýšení financí ministerstvo přistoupí. Jak uvedla ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová, kompetenci nalít více peněz konkrétně do humanitních a společenských věd nemá v rukou vláda ani ministerstvo školství; distribuci financí v rámci vysokých škol ovlivňuje jejich vlastní řízení.
Samotné vysoké školy si v některých případech tím, do čeho finance investují, samy pod sebou podřezávají větev, když přijde na obhajobu argumentů, proč by si výrazně více financí zasloužily.
Představme si, že na vysoké škole existuje určitý bakalářský obor. Na ten navazuje magisterský obor, ve kterém se více než polovina látky ze studia nižší úrovně opakuje, přičemž se v několika případech předměty dokonce stejně jmenují. Ať si udělá každý sám závěr ohledně toho, jak dobře vynaložené prostředky to jsou.
Pak je tu samotná kvalita provedení výuky humanitních a společenských věd.
Zatímco studium na přírodovědných a technických oborech bývá často tak časově a výkonnostně náročné, že studentům neumožňuje si během semestru přivydělávat na brigádách, studenti humanitních oborů v Česku jsou známí tím, že při škole už na částečný nebo dokonce plný úvazek pracují.
U některých oborů to není jenom proto, že to jejich časová náročnost studentům umožňuje, ale také proto, že daná oblast bez praxe nemá smysl.
Zatímco přírodovědné obory v tomto směru pro své studenty představují poměrně silnou záštitu a jistotu v tom, že na institucionální úrovni a v jasně vymezených mantinelech studia praxi studentům zajistí, studující humanitních oborů se mají často „starat sami“ a z praxe se stává buď odbytá položka, kterou je třeba si pro formalitu odškrtnout, nebo regulérní práce.
Někdy tento problém přechází do absurdního extrému. Podle výpovědí studentů humanitních oborů na pedagogických fakultách, které autorka tohoto textu nasbírala loni na podzim, jim škola v drtivé většině případů dostatečnou praxi neposkytuje. Navíc je ale vytěžuje teoretickými, a podle studentů zbytečnými předměty natolik, že pokud se snaží po vlastní ose získat potřebné pedagogické a didaktické zkušenosti, a zároveň dokončit vysokou školu, dostávají se na pokraj vyhoření.
Humanitní a společenské vědy jako takové nejsou zbytečné. Jsou jednoznačně potřebné. To, v jakém stavu se ale v Česku v některých případech nacházejí, jim ke cti neslouží. Ocitáme se pak v začarovaném kruhu.
Možná, že kdyby platy akademiků byly důstojnější a obory celkově bohatší na prostředky, vypadalo by i studium úplně jinak. Jenže jak v dnešním stavu někoho přesvědčit, že má smysl do nich investovat, když některé školy dělají všechno pro to, aby dokázaly opak?
Aby humanitní a společenskovědní výzkum a vzdělávání naplňovaly svůj účel, je nutné jejich podporu navyšovat dlouhodobě. Pouhé zvýšení akademických platů je jako ošetření otevřené zlomeniny náplastí.
Hana Vincourová
názorně 