Autor: Josef Dyntr
Mnoho lidí v Česku nemá povědomí o umění na veřejnosti. Dalo by se říct, že existuje jedna výjimka. Jen málokdo totiž nezná Davida Černého, nebo alespoň jeho díla. Dříve zajímavá, možná zvláštní, ale experimentální a správně ujeté sochy a instalace se mění v korporátní slepenec čehokoliv, co zrovna umělce trkne do nosu. Jsme tak v situaci, kdy by bylo lepší nemít ve veřejném prostoru nic.
Ať už jde o trabant s nohami s názvem Quo Vadis, otáčivou hlavu Franze Kafky za nákupním centrem Quadrio na Národní třídě, nebo miminka lezoucí na Žižkovskou televizní věž, dá se o dílu Davida Černého říct s jistotou jedno: Je vidět. Ne všichni znají jeho jméno, pokud se ale někdo pohybuje v Praze delší dobu, na jeho instalace už dávno narazil. A není divu, jsou totiž všude a pořád přibývají.
Poslední socha tohoto umělce bude umístěna na právě rekonstruovaném obchodním domu Máj na Národní třídě. Ten se má vrátit do původní podoby z minulého století, s jednou podstatnou výjimkou. Přibude na ní instalace Davida Černého. A nic decentního to nebude, jak má umělec ve zvyku. Jde o spojení motýla a stíhacího letounu Supermarine Spitfire, na kterém létali například i čeští letci za druhé světové války. A právě na ně má toto dílo odkazovat. To je pozitivní, ovšem tady kladné stránky končí.
Pokazit původní záměr důkladné a velmi pečlivé rekonstrukce do původního stavu stavbou obrovských barevných pohyblivých soch se zdá poměrně bláznivé. Abych byl transparentní, naštěstí v tom nemá ruce nikdo z města, Institutu plánování a rozvoje, nebo z památkového úřadu. Budovu totiž opravuje developer, který se také na instalaci díla s Černým domluvil.
A tady právě nastává problém. Praha je plná developerů, veřejný prostor v podstatě patří soukromým vlastníkům a ti si se svými pozemky a stavbami mohou dělat v podstatě co chtějí. A je jedno, jestli se ocitnete v centru nebo na okraji Prahy. Snadno se tak může stát, že bude socha od Davida Černého na každé nové budově v Praze.
Když v roce 2008 představil v rámci předsednictví České republiky v Evropské unii svou sochu Entropa, kterou vytvořil s umělci ze všech států, které jsou v EU, vyvolalo to značnou kontroverzi. Bylo to neomšelé, nápadité a bylo to přesně dílo, které jeho portfolio vystihuje. Někdo ho miluje a někdo nenávidí. Tato výjimečnost se ale víc a víc ztrácí. Jediné co zbývá, jsou neosobní, komerční projekty jako socha Lilith nebo právě letadýlka na obchodním domu.
Kromě vyprázdněnosti jeho díla, i samotný umělec v posledních letech působí víc a víc bez nápadu, bez inovací. Začalo to nejspíše už přerušením vztahů s Národní galerií, na kterou ustavičně nadává. Vrchol tohoto pomyslného zhroucení je určitě stavba vlastní galerie. Musoleum, které vyrostlo kousek od Smíchovského nádraží, postavil jako chrám věnovaný sám sobě. Spíše to je ale jeho hrobka.
Abych se ale vrátil na začátek. Rozhodně netvrdím, že ve veřejném prostoru nenajdeme i jiné umělce. Například Krištof Kintera se i v Praze objevuje poměrně často. Jde ale často o decentnější, promyšlené a osobní projevy. To mi u děl Davida Černého zoufale chybí. Jediné, co vidíme jsou totiž komerční projekty, které jsou jistě velmi zajímavě zpracované, ale jinak bez duše.
Občas by bylo lepší nemít ve veřejném prostoru nic navíc. Žižkovská televizní věž je totiž působivá i sama o sobě. Obchodní dům Máj by na tom byl dokonce i lépe. Je tak možná na čase, aby si developeři našli nového umělce, kterého budou protěžovat. Ideální by bylo nechtít za každou cenu mít na svou budovu přilepenou ohyzdnou sochu.
názorně 