Švarc systém, nízký plat a extrémní tlak. To je pouze zlomek toho, s čím se začínající novináři setkají při nástupu do práce. Většina z nich to nevydrží a odejde. Jiní to ustojí a zůstanou. Nikdo ale nejeví snahu podmínky zlepšit.
Letos v březnu oznámilo vedení BBC škrty týkající se lokálních britských rádiových stanic. Těm se má o polovinu snížit počet hodin, ve kterých mohou vysílat zprávy a pořady zaměřené na svůj konkrétní region. Místo toho by měly vysílat jednotný, univerzální program. Krátce poté oznámila největší britská odborová organizace Národní unie novinářů (National union of journalists) stávku svých členů, která se bude konat 5. května. Datum stávky bylo zvoleno schválně, aby se krylo s výsledky komunálních voleb. Unie tím chce demonstrovat význam lokálních médií.
Úplně jiná situace je v Česku. Loni v prosinci přišlo vedení Seznamu s tím, že ruší zpravodajskou sekci v TV Seznam a propouští celkem 11 % všech svých redaktorů. Ti byli často o záměrech vedení zpraveni pouze pár týdnů předtím, než s nimi byla ukončena spolupráce. Přesto se tato zpráva neobjevila nikde, s výjimkou pár mediálně zaměřených webů jako je Lupa.cz nebo Mediář.
To, že ve většině médií nepanují dobré pracovní podmínky, vám potvrdí každý začínající novinář. A řeč není pouze o nečekaných vyhazovech. Sexuální obtěžování a nechutné narážky směřující hlavně na ženy jsou v redakcích běžnou praxí, která dozajista neskončila ani s Hoškem, ani s Wollnerem. A seznam toho, co je na médiích špatně, nekončí. Švarc systém soukromých vydavatelů, který novináře nutí pracovat na IČO a tím pádem mu znemožňuje čerpat dovolenou, případně nemocenskou. Nízké odměny v médiích veřejné služby, které v důsledku podhodnocení přicházejí o množství kvalitních novinářů. Obrovský tlak na produktivitu, zejména u mladších členů redakce, kteří jsou nuceni ve své práci upřednostňovat kvantitu před kvalitou.
Jedním z důvodů, proč je prostředí českých médiích takové, jaké je, je neexistence odborových či jiných profesních novinářských organizací. Existuje tady sice něco, co se nazývá Syndikát novinářů, jde ale ve své podstatě o naprostou zbytečnou instituci na jejichž stránkách se dočtete, že se „aktivně angažuje za svobodu shromažďovat, analyzovat a šířit informace prostřednictvím tištěných a elektronických médií, svobodu vyjadřovat názor včetně svobody kritizovat, oponovat vládám a politickým a ekonomickým strukturám, veřejným nebo soukromým.“ Jde jistě o vznešený cíl. Nikde však není uvedeno, jak konkrétně ho chce Syndikát dosáhnout. Po krátkém odstavci o ušlechtilém poslání totiž přechází rovnou k otázce členského poplatku.
Když se rozhodnete studovat novinařinu, první, co vám vyučující na přednáškách řeknou je, že tento obor nemůžete dělat pro peníze, protože v něm žádné nejsou. A naprostá většina novinářů opravdu nevstupuje do médiích s vidinou výdělku, nýbrž s plánem změnit svět k lepšímu. Svou práci berou jako poslání. Chtějí šlapat dál ve stopách svých idolů Peroutky, Štětiny a Moravce. Jsou vděční za to, že dostali šanci na tak prestižním poli, jakým česká žurnalistika bezesporu je. Chtějí se stát hlídacími psi demokracie.
Dlouhodobě jde ale o neudržitelný stav. Zdravá společnost potřebuje zdravá média a ty zas potřebují spokojené novináře. Změna ovšem musí přijít zevnitř a zespodu. Novináři musí začít společně vytvářet tlak na majitele a managment. Čím dříve toto pochopíme a začneme se více starat o podmínky, které v newsroomech panují, tím dřív budeme moci zvýšit kvalitu české žurnalistiky a stát se opět strážci demokracie. Vyhladovělí psi totiž nic neuhlídají.
Štěpán Svoboda
názorně 